Sadoscifi

Tak trochu zvláštní slovo mě napadlo. Může za to restituce. Ve vsi, kde konečně máme svůj hrob. Vstoupila do našich celkem poklidných dnů. Ovšem ne ledajaká. Neváhám zmínit podobenství s danajským darem.

Plocha sadu, v neblahé minulosti zabraného, v době opětovného navrácení naprosto zdevastovaného, čítá víc jak 2600m2. Kopcovitý terén skrz naskrz promořený lety plodnými náletovými rostlinami. V jednom rohu černá skládka, s povrchem hustě zarostlým, obsahem vnitřku neznámým. Traviny po pás, hluboké brázdy. Džungle, beznaděj. Z prastarých stromů se vitalitou pyšní jen dva. A i ty je třeba zpacifikovat do žádoucí formy. Trny, bodláčí, chůze odíravá do krve, klopýtání v tvrdých brázdách. Báječná poloha na kopci na konci vesnice, široké výhledy, omamné ticho, věčné sluneční světlo. Ne však na konci tunelu. Rodná hrouda tvrdě vybojovaná s milostí úřednictva. Dlouho se zdráhali požehnat našemu znovuvlastnictví. Jejich vtíravá zvědavost v otázce Co s tím budete dělat? Budete na tom pracovat? Vždyť jste z Prahy. Stojí vám to za to?

Pardon, vážení státní úředníci. Stojí. Mnoho let jsme se“ kochali“ naším vlastnictvím ve vašich rukách. Uvozovky ke slovesu patří, neboť jsme byli svědky ztrácení se sadu před očima. Po znovu nabytém pozemku jsme se kochaly, teď vážně, s nadějí. Přesto, že se v koncovce slovesa měkké i změnilo na ypsilon. Vlastnictví se posunulo k ženské části rodiny. I přesto jsme plánovaly, co se zahradou velkolepou, ale nad pomyšlení zpustlou. Mužská část rodiny čas od času zasahovala svým názorem prodat. My to ale nechtěly vzdát. Navíc se ozývala melancholie vzpomínek. Stopy předků, které v sadě uvízly.

Daly jsme se do práce. Nadšení se srpem a rýčem. Boj s přírodou proniká do morku kostí. Bolesti zad i duše. Není to přes míru? Jako odměna zastávka v cukrárně a příští plán práce na nejbližší termín. Teď už je to pětiletka. Tak, jak jsme to rozjely, spadala robota na zahradě do sféry science fiction. A to jsme ještě pranic netušily o šustění andělských křídel. Jejich zvuk byl v nedohlednu a zkrátit cestu k němu nešlo. Všechno má svůj čas a nadejít si nelze. Plánovaly jsme si víc a víc práce a přitom věděly. Potřebujeme pomoc. Dočkáme se? Světe, div se, ale jo. Na scénu přichází anděl číslo jedna. A pak že v lidském hávu neexistují! O tom i příště.