Osmašedesátý

Máme ho pod kůží. Rok nezapomenutelný. A je to už pětapadesát let. Naše sportovní sešlost se věkem neshodne. Je různorodá. Přesto každý z nás má na tu dobu nějakou vzpomínku. Něco v mysli utkvělo.

Byl jsem v pubertě, patnáctiletej kluk, vypráví Tonda. Tak trochu jsem ten příjezd vojáků spřátelených armád v uvozovkách podcenil. Dnešními slovy Putina a jeho gardy šlo nejspíš o speciální vojenskou operaci. To, že se nezměnila v tu dnešní ukrajinskou, ví jen Bůh.  

Bydlela jsem s rodiči nad rozhlasem, vstupuje do debaty Zdena. Ta atmosféra byla ohlušující. Křik, střelba, rachot. Sousedi a lidi z okolí měli v očích strach. Byl z války. Tohle slovo, do té doby právem opomíjené, se často skloňovalo. Obchod s potravinami v naší ulici byl v obležení. Fronta s vyděšenými tvářemi neměla konce. Nebylo se čemu divit. Nikdo nevěděl, co bude. Na nákupech se střídali všichni členové rodin, až obchodník Olda už neměl co nabídnout. Mnozí starší, pamětníci poslední války, věděli o nebývalém zájmu o jídlo své.

Vzpomínám si na živý provoz a nervozitu v sousedství proti našemu bytu, ozve se Jirka. Česká rodina se dvěma malými dětmi vysílala každou noc zprávy. Bylo horko, odbývalo se to při otevřených oknech. Nepřehlédnutelné vzrušení za přítomnosti anglicky mluvících osob nejen bílé pleti. Tušil jsem výjimečnost těch situací. Během týdne se rodina odstěhovala, prý za oceán.

Lída druhý den po okupaci ujela s rodinou z Prahy. Přístřeší jim na severu Čech poskytli příbuzní. Byli jsme tři malé děti a naši zpanikařili tak, že jsme se už do Prahy nevrátili, vypráví. Stýskalo se mi, tak jsem se tady v průběhu let zase zabydlela. Ale na tu dobu mimopražského azylu s dětským úsměvem vzpomínám. Zažívali jsme i vzrušující chvíle. To když lidi po rozhazování letáků utíkali před tanky a schovávali se na hřbitově. To byl mazec! Hříšníci v uvozovkách přeskakovali hřbitovní zeď a hup mezi hroby. Tam se vojáci nedostali. Dostala mě ovšem Nasťa z Moskvy, se kterou jsem si několik let dopisovala. Ta korespondence byla ve školách doporučována v rámci přátelství mezi ČSSR a SSSR. Jedenadvacátým srpnem jsem s tou Rusandou skončila. Proč na moje dopisy neodpovídáš? psala mi. Přece se nic nestalo. Naši vojáci vás přijeli ochránit, kdo ví, co by s vámi Čechy bylo? Nezapomenutelný dopis, mám ho pořád. A taky už pořád budu vědět, jak rozstřílenou a zdevastovanou Prahu nám sovětští bratři zanechali.

Nejen Prahu, připojí se opět Tonda, celé Čechy doplatily na jejich mocenskou chtivost a rozpínavost. A současné ukrajinské drama nebere konce. S příchodem Rusáků se tenkrát odehrávala rodinná dramata. Tisíce našich lidí přišlo o život. Namále měli ale i někteří ortodoxní komunisti. Můj strýc k nim taky patřil. Obdivem a láskou k Rusku byl zahlcený. Svoje protiruské postoje jsme se před ním báli projevit. Okupace ho ovšem z pokleku před velkým bratrem postavila na nohy. Nějakou dobu si uvědomoval historickou tragédii, nakonec ji ale neunesl. Debatující spolek je jedno ucho. No, zešílel z toho poznání, dopoví Tonda. Dohnala ho jeho proruská nesoudnost. Zcvoknul a v Kosmonosích umřel.

Milovníků Ruska, co ruskou okupací utrpěli zradu, bylo jistě bezpočet. Taky můj děda, dosti významný činovník té doby, při přeletu letadel, položil život na oltář vlasti. Jeho milované Rusko mu zasadilo ránu přímo do srdce. Zemřel na infarkt.

To není marná zmínka, zamyslí se Jirka. Takovou smrt bych přál Putinovi. Před ní by jeho ochranka neměla šanci zasáhnout a svět by mohl vydechnout úlevou.