Nevíte, je Alzheimer rakovina mozku?

Ptá se bystrá osmdesátiletá paní hned u dveří. Pravidelně přichází za manželem na návštěvu a vždycky je mile spontánní. Ovšem k obavám je tu důvod.

Pan Václav vítá očima manželku. Už jde ta stará paní, prohodí a pozdraví ji dobrý den. Ona se na mne podívá s úsměvem, který ještě prohloubí při jeho pozdravu ke mně. Ahoj, řekne mi osmdesátiletý ležící pacient pan Václav, ještě nedávno kapacita v oboru kardiologie. Manželka pokrčí rameny a konstatuje: „Vidí vás častěji než mne a víte, že mě za celou dobu manželství, a to je nějakých šedesát roků, ani jednou nepojmenoval?“ „A jak tedy?“ neskrývám svoje překvapení. „Vždycky to nějak přešel, většinou řekl, hele ty nebo jenom ty. Zpočátku mi to bylo líto, ale pak už jsem si zvykla. I na to, že byl na ženský. Žádnou sukni nenechal na pokoji a při svým postavení, to víte. Co jsem mohla dělat? Já s medicínou skončila, on potřeboval zázemí, klid, tak jsem se starala o něho a o děti. A pak už bylo na všechno pozdě. Známe se od šestnácti let, jsme stejně staří, ale kdybych věděla, že to s ním takhle skončí, byla bych si ho nevzala. Myslím, že toho Alzheimera mají v rodině. Něco jsem kdysi zaslechla o jeho matce. V jednom seriózním časopise jsem se dočetla, že Alzheimer je prý něco jako rakovina mozku. Nevíte,  jestli je to pravda? Mám strach o děti, aby to po něm nezdědily.“ Paní se potřebuje svěřit a pocítit úlevu. Vnímá to i její muž, když k ní, zatímco ho krmí, najednou zvolá: „To jsem ale pěknej kráv! Jste ta nejkrásnější žena,“ a políbí jí ruku. Takové prozření, takový kompliment po společných šedesáti letech!

Paní s humorem sobě vlastním utrousí: „Tak jste to slyšela. Kdybych si ho tenkrát nevzala, tak se ani nedozvím, že jsem ta nejkrásnější ženská.“

„Co vy to jste, chlapi, za druh?“ vášnivě se rozohní jedna z pacientek, které přivádím na terapeutickou hodinku společnou s muži. Hned se ujímá organizace seznamování. Pacienti však sedí zakřiknutě, s bojácnýma očima čekají, co bude dál. Přináším v kazeťáku hudbu, abych uvolnila nastalou situaci. Rázná pacientka ji bere jako výzvu a vyzve k tanci nejbližšího pacienta. Ten očividně nechce a dívá se upřeně z okna. Neprojde mu to. Rozpálená žena na nic dál nečeká a než se kdokoli naděje, chytne muže, teď už třesoucího se, za límec a vší silou ho postaví do pozoru a za doprovodu zmíněné věty Co vy to jste, chlapi, za druh? vztekle opouští společenskou místnost.

V tomhle okamžiku nás snad povzbudí myšlenka oblíbeného autora naší doby Paula Coelha.

„Všechny bitvy v životě slouží k tomu, aby nás něčemu naučily – dokonce i ty, které prohráváme.“

Slova, která – bohužel – přesahují i do dalšího děje.

„Měl jsem piáno,“ obrací se na mne zakřiknutý muž, který nechtěl tančit. „Hrál jsem na něm od dětství. Ukradla mi ho pracovnice z výboru, že prý jsem nemocný a že už ho nebudu potřebovat. Nemám nikoho, kdo by se za mne postavil, byl jsem bezbranný,“ rozhovořil se.

Opět nevím, jak v té výpovědi pacientovi pomoci, ale bylo by to k něčemu? Nebyla by tu moje slova už jenom zbytečná? Stačí, že se cítím vzteky bezradná.

Na chodbě, v tom nejtemnějším koutě, vykonává jeden z pacientů svou potřebu a já se neudržím: „Co to děláte? To se přece nedělá, ať už se to neopakuje!“ Nasupeně odpoví: „Zrovna jste sem musela přijít!“

Raději se vytratím, posbírám po chodbě bloudící pacientky a odvádím do jejich domovů, jak nazývají svůj pokoj a postel v něm. To je teď jejich chráněné území, když to jejich doma jim většinou rodina nedopřává. Ale oni chtějí patřit tam, kam dřív a mnozí tuší, že už patřit nebudou. Pak přicházejí nemocné myšlenky, strach a beznaděj. A taky rezignace vykoupená slzami, trochu ještě boj, ale dost často už jen s větrnými mlýny.

Ale není pokaždé tak zle, vždyť snad nežijeme úplně osamoceni. Život je jeviště, kde se můžeme dopouštět dobrých skutků. Ostatně sám P. Coelho to správně vystihl.

„Žádný člověk není ostrov. V dobrém boji potřebujeme pomoc druhých.“

Domyslíme si, že teď aktuálně víc než kdy jindy.