Memento mori

Nechci malovat čerty na zeď, zvlášť ne při dnešku s covidem. Chci jen upozornit, že memento mori nemusí být nutně temné téma. Něco jsem zaslechla.

Prapodivnou žádost jednoho příbuzného. Syna bezmála stoletého otce. „Chci, abyste mi písemně potvrdili, že tady neumře.“ Je to arogance nebo ztráta soudnosti? Nikdo z personálu nemocnice to nedokázal rozluštit.

Následující scenérie zmíněného tématu jsou už pochopitelnější. I když… Jsme lidé různí. Někdo si záhrobní věci obstará ještě zamlada. Včas myslí na zadní kolečka. Jiný se rozhoupe až na stará kolena.

Případ první. Manželé brzy po svatbě vstoupili do spolku Přátelé žehu. Aby až - se nemuseli o nic starat. Říkali tomu hrobové předplatné a vyplatilo se. Nevím, jak by se dělili v případě rozvodu, ale u nich to dopadlo dobře. Zůstali spolu, a tak i po smrti. Nezodpovězenou otázkou zůstává, kolik dávali měsíčně stranou. Faktem zůstává, že se dostali na dobré místo se záviděníhodným výhledem.

Případ druhý. Hned, jak jsem šla do důchodu, našla jsem si zábavu, vypráví paní Helga. No zábavu, brala jsem to spíš jako nutnost. Prostě jsem bloumala po pražských hřbitovech s cílem ukořistit solidní hrobové místo. Současně s tím mě mučila hrůzná představa vlastního rozkladu. Ty děsivé myšlenky na mě dotíraly, až dohnaly k definitivnímu rozhodnutí. Chci pohřeb žehem a ať mě děti rozpráší. Hrst utrousí do hor, hrst do moře. Snad se trefí přesně tam, kam chci. Budu všude a budu spokojená.

Ve třetím případě se dozvíme, že pro paní Milenu je čas tak akorát. Na stará kolena hledám kus hlíny, kde spočinu, svěřuje se. Volala jsem na vytipovaný urnový háj. Muž, podle hlasu, nad hrobem, mi ztišeným hlasem sdělil, že to bude problém. Úzkoprofilové zboží, něco jako podpultovka? napadlo mě. Ani jsem nehlesla, když významně upozornil, že je to on, kdo má s hroby co společného. Jakmile se něco uvolní, tak vám to nechám, pronesl vědom si svého postavení. Byznysmen na svém místě i ve svém věku.

Čtvrtý případ je psychiatrický. Mužík vždy oblečený od hlavy k patě do černé barvy s myšlenkami na memento mori. Nonstop. Kdykoli jste ho potkali, jeho aura zářila radostným očekáváním smrti, o které s nadšením mluvil. Odborné označení nekrofil. Ze svého života rychle a úspěšně vypudil možné přátele, o partnerkách vůbec nemluvě. Bavil se jejich ustrašeností. Není divu. Šance dobrovolného odchodu mu imponovaly a vyplňovaly jeho poustevnické dny. Samozřejmě k ničemu nedospěl. Naopak dospěl do náruče bohnické léčebny.

Případ pátý je nebývalou pátrací akcí. Neteř Daniela se vydává hledat hrob svého strýce miminka. Zemřel v necelém roce a je pohřbený v jednom malebném městečku. A z toho jsou úředníci městečka úplně paf. Chlapečka sice léty zaprášené dokumenty na světlo vynesly, ovšem existence pietního místa s tím pohasla. Úředníci se svolávali, radili se on line, aby zjistili průšvih. Bránili se uvěřit tomu, že hledané hrobové místo je obsazené.

Jak obsazené? nechápe neteř. K hrobu se asi nikdo nehlásil, míní úřednice opatrně, tak jsme ho pronajali. To se s dětskými hroby stává, upřesnila s cílem uvést nepochopitelné na pravou míru. Dobře placení státní úředníci odkrývají na sebe jednu nesrovnalost za druhou. Do úředních knih nejenže zapomněli zapsat datum úmrtí dítěte, k urnovému místu nad jeho ostatky chybí veškeré údaje vůbec. Paní, která tam odpočívá, tak načerno. To už není nesrovnalost, to je bordel, míní rozzlobeně neteř Daniela. Na to území nikoho se přesto a právě proto rozhodla umístit pietní vzpomínku na svého příbuzného.

Na závěr zmínka o záhrobní korespondenci. Je milá. Dokonce velmi. Něco jako dopisování přes hrob. V dopisech pod kamenem čteme o bývalých časech života našich příbuzných, o vzpomínkách jejich sousedů. Přinášejí květiny, jejich péče je znát. Odpovídáme, že děkujeme. Velmi. A možná je to pro nás výzva k sledování genealogie.

V životě máš jediný úkol – jít stále vpřed. Pravdivá slova. Ale jít občas proti proudu času života taky sluší. Navíc - obojí se nevylučuje.