Konečně máme svůj hrob

Stalo se v právě uplynulém roce. A stalo se tak i jeho bizarní tečkou. Poté, co padlo hrdé prohlášení naší rodiny, konečně máme svůj hrob.

Pohledem do rodinného alba začalo záhrobní martyrium. Překvapivá chvilka reminiscence. Skloněné hlavy nad matnými fotografiemi. Následně pospolitost osvícení. Proč mají být babička s dědečkem v pronájmu, daleko od domova k tomu, když mohou mít svoje vlastní posmrtné bydlení?

Snad na tom měl vinu dědeček. Mávám mu shovívavě nahoru. Na sklonku života projevil jediné přání. Nechtěl pohřbít do hrobu s pomníkem ze švédské žuly, kde už třicet let odpočívala jeho malá dcera. Lpěl na myšlence zpopelnění svého těla. V době našeho příběhu se na vesnici nejčastěji pohřbívalo do hrobu. Pohřební průvod z domu smutku dotvářel kolorit venkova. Dědeček svou poněkud odlišnou představou o posledních věcech člověka trochu imponoval a o něco víc děsil.

Jeho přání jsme splnili. Jednoho dne jsme ho v černé nádobě přivezli domů. Otázka, kam s ním, byla vtíravá. Rozhodla babička. Kvůli dobrému pocitu, že není doma sama, postavila dědečka do pokoje na stůl. Ponejvíc tam pobýval s metynkami, ovocnými koláči, které babička často pekla. Metynky ukládala do chladu na stůl v pokoji, aby se uchovaly vláčné. Jak plynuly roky, metynek ubývalo, až nebylo. Osiřelo stavení i urna s dědečkem v něm.

Korunní svědek těch let, moje maminka, převezla urny manželových rodičů do Prahy.  Babička s dědečkem se tak po smrti dostali do neznámých míst. Jistě by si to ani nepřáli, snad Prahu ani dobře neznali.

V opomenutém čase se o dětský hrob na venkově postarali vandalové. Chladnokrevně ukradli nejcennější část pomníku. Z honosného náhrobního kamene zůstalo trčící torzo. Až zašlé fotografie v albu napověděly…

Do mých úvah o posledních věcech člověka vstoupil můj muž. Navrhl uložit urny prarodičů do hrobu k jejich malé dceři. Jaký originální nápad! A čekala jsem na něj celých dvacet let! Nesmírně se mi ulevilo. Vždyť tam přece oba odjakživa patří! Můj muž nejen navrhl, ale taky udělal. Nerezovou schránku pro dvě urny. A jako bonus - pomník z bílého mramoru.

Začaly přípravy na cestu. Do toho ten sen. Dávno zesnulý tatínek mi zvesela přicházel naproti. Vše se odehrálo beze slov. Náhle mě políbil na tvář.  Nechtělo se mi probouzet. Ten polibek jsem pak vtiskla svému muži. Pokud to byl dík, tak patřil především jemu.

K vratům hřbitova jsem přicházela v každé ruce urnu. V ten den bylo kolem hrobů živo. Lidé přicházeli zalévat květiny, ač příroda vydatně zalévala sama. Přicházeli rovnat výzdobu, ač bylo naprosté bezvětří. Hrob, teď už zase o něco víc náš, se měnil před očima. Také před očima vesnice, která ve skupinkách procházela za našimi zády. Prožívali jsme ten pietní akt, jako by šlo o stavbu katedrály. Správné životní rozhodnutí zhodnotila naše dcera úsměvnou, ale nepřehlédnutelnou větou. Konečně máme svůj hrob. Nápaditá slova. Stala se tak bizarní tečkou našeho příběhu a radostným mávnutím uplynulému roku.