Fronta na pomoc

se prodlužovala. Do sběrného dvora se v tu chvíli sjelo několik aut najednou. Cíl – kontejner na stavební suť.

V zadních vozech se znervóznělo. Nikdo se delší dobu nehnul z místa. Stařík na první pozici se s odpadem mazlil, zdálo se. Naplněné kbelíky suti byly nad jeho síly. Ulevoval sobě i jim ručním odebíráním. Pracovníci dvora, kteří byli staříkově počínání nejblíž, přispěchali na pomoc. Neuspěli. Muž své teritorium ostře bránil peprnými slovy. Jeho odpor se pomocníkům nepodařilo překonat. Ani vyslanci aut nebyli úspěšní, ale nevzdávali to. Zčistajasna vznikla suťová komunita. To když se skupina zájemců o naplnění kontejneru postavila za starcovo auto jako fronta na pomoc. Stejně si nenechal říct. Pronikavě křičel, že žádnou pomoc nepotřebuje, že mladým stačí, a ani k ženám, které se taky stavěly do fronty, se vlídněji nechoval. Já sám, já sám, nekompromisně utnul jakoukoli pomoc.

Bylo zřejmé, že nikdo z frontujících nemíní rezignovat. Rozmohla se solidární pomoc odzadu dopředu. V praxi to bylo tak, že zadní čekající pomohli vysypat suť autům stojícím vpředu, aby se odbavování urychlilo. Řidičům se cesta uvolnila, mohli staříkovo auto objet a odjet. Tak se kolona aut posouvala, posouvala, až nebyla. Starý muž s hlavou v kufru neprožíval to, co za ním všichni kolem. Pokud už od kontejneru odjel, bylo to nepochybně s vítězným pocitem, že ještě pořád nepatří do starého železa.