Drážďanská odysea

svědčí o prožitku v jednom adventním dni na německém území. K obzvlášť dramatickému posunu dojde se stmíváním. Předehra na českém území však jako by napověděla.

První autobusová zastávka ještě v Čechách. Víc než dřív je mi zřejmé úsloví, že je něco dlouhé jako Lovosice. K poznání přispěje nekonečná fronta na toalety. Genderová nevýhoda je dráždivá. Vždyť muži mají své jisté bez čekání a hned. Ženy ovšem vědí, jak na to. Tedy některé. Nás ten nápad minul...

Trojice žen se dostává do vedení fronty. Zařaďte se na konec, všechny čekáme, ozývá se ženský hlas a přidávají se další. My jdeme na jiný záchod, dostává se odpovědi trpělivě čekajícím. Žasnu a nejsem sama. Trojice suverénně vkráčí do dveří s pánským symbolem. A nejen trojice. Dámská fronta má konečnou, neboť přicházející ženy míří automaticky k pánům. Tam není fronta a ani nehrozí. Muži na vánoční nákupy tak často necestují. Odehrává se kouzlo úžasu. Chlapec otvírá dveře „svého“ záchodu a ustrne. Výkřiku snad zabránila paní, která ho nenechává odejít. Jen běž, to je tvůj záchod. Chlapec, jenom s velkým ostychem, tak učiní. Vzápětí dveře záchodu otvírá muž a leknutím hned couvá. Dámská fronta uvnitř je tak přesvědčivá, že neváhá dveře zabouchnout v málem vzniklém zoufalství. Jeho otázka je tak stejně laděná. Prosím vás, kde jsou tady pánské záchody? Tam, kam jste chtěl jít, vysvětluje poradní hlas. Muž chvíli váhá. V momentě, kdy ho postrčí další potřebný, s přinucením vstupuje.

Konečná, a tedy začátek návštěvy je před starou drážďanskou radnicí. Místo příjemné k potřebnému spočinutí. Svěží vybíhání schodů není nic pozoruhodného, neboť tašky ještě nákupem neztěžkly. Pak už následuje tradiční obíhačka obchodů známých už i v Čechách, nicméně bloumání drážďanskými ulicemi je dráždivé. V obchodním centru se nápadně kupí lidé. Není to honba za výjimečným zbožím či výhodnými slevami, ale za základní lidskou potřebou. To čekání výrazně ukrajuje limitovaný čas k obvyklým nákupům. Nás dvě to zatím nechává v klidu. V restauraci a o dvě hodiny později v kavárně máme kde svou potřebu upotřebit. Zbývají dvě hodiny do odjezdu zpět. Co budeme dělat, když jsme viděly i nakoupily a naplnily tímto cíl dne?

S předstihem dorazíme před starou radnici. Však zrada. Zlaté mřížoví nám vystavilo stopku. Už je zavřeno. Bezradně se na sebe podíváme. Průvodkyně nás během příjezdu poučila, abychom pamatovali na potřebné vyprázdnění útrob, protože do Prahy se pojede nonstop. Pokud někdo bude mít potřebu, tak se dohodneme. Na internetu jsme našly informaci o WC, které je na tržišti. Šipka ukazuje směr, ovšem opačný, jak při delším hledání konstatujeme. Někdo se nejspíš škodolibě pobavil.

Po předchozím zjištění přemíry času se přítomné minuty zdají naskakovat zběsile. Hodina odjezdu se blíží. Mezitím dav na tržišti patřičně zhoustl. Návštěvníci se bujaře objímají, klábosí, někteří se dali do zpěvu. V těch davech si nevěřícně přímočaře razíme cestu. Prozradím jak. Nákupní taška na kolečkách je schopna přehlušit i mocný hukot tržiště. Skupiny bavících se vždy zpozorní a jaksi samozřejmě ustupují i v místech, kde se to zdá takřka nemožné. Náš maraton tržištěm je tak přímočaře, bez serpentin. Naštěstí.

To ale k našemu štěstí nestačí. Když jsme odhalily správný směr šipky, dojdeme do parkovacího domu, kde se vine lidský had mající s námi stejný cíl. Hledíme na to vinutí zoufale. Správně jsme odhadly, že čekání si nemůžeme dovolit. Jak jsme přišly, tak i odcházíme. Během a přímočaře, jak nám usnadňuje taška na kolečkách. Víme, že to jediné je v tu chvíli dobré a zajistí nám dochvilné spočinutí na stanoveném místě k odjezdu. A pak že se nedějí zázraky! Paní průvodkyně vyrozuměla náš neklid, neboť ani ona nestihla vystát frontu úlevy. Pojďte, zkusíme hotel hned tady vedle, navrhne. Milá recepční, v tu chvíli anděl na zemi, nám poskytne útočiště naprosto samozřejmě a zdarma.

Zdravotně kondiční tečka toho dne byla nepřehlédnutelná. I s nákupními taškami jsme absolvovaly dvanáct kilometrů. Nemáme důvod netěšit se na příští rok…