Blýská se na lepší časy

    Přemýšlí pan Karel ze seznamovací korespondence mé pacientky. Netrpělivě vyhlíží snížení reprodukčního čísla i počtu nakažených proradným covidem. Sám k němu přispívá častým testováním s výsledkem jste negativní. Píše:

    Žiju s malou Mickou, které v prosinci už bude patnáct let. Až ta bláznivá covidoba skončí, chci vás vidět. Pokud ovšem neskončíme na patologii. Omlouvám se, ale jsem od přírody šprýmař. Neberte mou prostořekost osobně, chraňbůh. Byl to jen pokus o nejapný žert. Teď něco o mé maličkosti, i když opak je pravdou. Jsem poměrně mohutný chlápek. Dost přes sto kilo dám. Moje Micka to dobře ví. Právě teď ji chovám na kolenou a už spí. Takže vám můžu v klidu psát. Jsem doposud svobodný, o barák se starám sám, napište, jestli byste chtěla se mnou, jinak ho prodám na chalupu a dám si žádost do domova důchodců. Letos mi bylo šedesát roků, tak nevím, co udělám. A co uděláte vy? Napište! S Mickou čekáme vyrozumění s vědomím, že se už blýská na lepší časy.

    Tak jsem napsala, že taky nevím, co udělám, ale barák a on je moc daleko a taky nevím, jestli by mě Micka chtěla. Odpověděl, že děkuje za upřímnost.

     Další dopis svítí. Teď náhle jste osvětlila můj život a dala mu, věřím, novou naději, píše se v něm. Covid necovid. A později, po pohledu z očí do očí, pokračuje. Vážená milá paní Helenko (úpravu jsem provedla dle předlohy), připadám si mladší asi tak jako někdy před čtyřiceti roky, kdy jsem byl zamilován. Prosím nastavit ouško a já pošeptám, po čem se mi stýská. Jeho volně upravené verše našich básníků se mu povedly a byly velmi milé. Zařadím je ke svým relikviím.

      Pak tu máme dopis od pana Kabeše. Nijak mě nezaujal, zato já jeho po schůzce ano, a tak se o sobě dozvídám. Zaujala jste mě svou ryzí ženskostí a prostou otevřeností, to se dnes již vidí zřídka, z našeho krátkého rozhovoru měl jsem příjemný pocit, máte vzácný dar inspirovat a zaujmout. Úplně jsem zapomněl na tu covidovou nestvůru.

      Nakonec mě zaujal taky. Nabídl se, že si přiveze zubní kartáček. To bylo snad silnější kafe než ta nekonečná pandemie.

      Velice slušný pán si vše dovoluje s mým dovolením. Vážená paní, s Vaším souhlasem si dovoluji odpověděti Vám na Váš dopis. Následuje zpověď naprosto upřímná. Do práce chodím z dlouhé chvíle a hlavně přibrzditi ono rychlé a neodvratné stárnutí. Dál se mi svěřuje a současně vábí a taky věří, že je ruka v rukávě. Chci uvěřit, že se blýská na lepší časy nejen s propadeným covidem, ale i v našich osudech. Koupil jsem si auto na vzdálenost Praha – Sokolov, cítím se jako mladík. Hubnu, abych, až přijedu, nemusel se stydět za to, co kráčí vedle Vás.

      Musela bych se snad naklonovat, kdybych měla podlehnout tolika svodům života, myslím si pobaveně.

     Rád bych se seznámil s milou a laskavou bytostí rodu ženského, píše se v dalším dopise. Po krátkém spatření má o mne zájem. Když neřeknu ano hned, chce odcházeti s podzimem. Onemocněl, objevila se horečka. Jsem starší člověk, nevím, jestli se dožiju Vaší odpovědi. Covid útočí jak neřízená střela. Snad mě nezasáhne jak šípem Amor, dožaduje se mé všímavosti. Chce si nejspíš vynutit moji starostlivost a péči. A co já po setkání s ním? Ještě abych se tak dostala do zorného pole toho všudypřítomného bacilu! Přesto nepřestávám vzdychat. Který z vás, který? A končím výčitkou. Já si ten inzerát neměla dávat!

     Také Ing. Bureš touží po seznámení a předesílá. Jako každý mého věku jsem i já vystaven útokům přírodních zákonů, které útočí na fyzickou odolnost, zdraví, duševní i tělesnou potenci člověka, aby jej dříve nebo později odsoudily již k platonickému způsobu života. Chcete-li mě poznat, můžete kteroukoli středu, ale nyní nestane se tak dříve jak začátkem listopadu. Následuje důsledně a precizně prokombinovaná každá životní minuta.

     S prozřením konstatuji. Moje životní momenty jsou více impulsivní, někdy krátkodeché a při spojení dvou tak rozdílných bytostí by kontrast jenom vynikl. To nedopustím!

    Tady Mišo, ozývá se do telefonu odpověď na můj dopis. Slyšte, my se musíme sejít. Ano, nejsem čistý Čech, jsem smíšený s Maďary, to by byla velká nehoda? Těším se na čelní setkání. Kontroluji ve vašem obvodě masny. Budu tak činit teď často k nemalé radosti postižených, že? Vážím si, že tolerujete mou nejasnou mluvu, konstatuje prozřetelně. Jak roztomilé! Usmívám se. Co mám dělat? Chce toho tolik říct…

     Pan Krajánek… Telefonujeme, vodopád jeho slov neutuchá. Ležím na břiše, přiznává se dětsky bezelstně, a tak si povídejme. Po několika slůvkách se dozvídám, že by vařil, pekl, měl bych pasinku, ta některým mužům taky sluší. Vařil bych za cenu, že bych měl ukázkovou paní. Nenechá mě ani vydechnout. Ještě mě neviděl, ale slibuje hory doly. Pak se překulí na záda (za mocného halasu) a jeho monolog pokračuje, až se překulí do současna. Bojím se teď vyrazit na rande, přiznává, nemusel bych taky přežít. V tý covidový temnotě se cejtím jako slepec. Taky se bojíte, žejo?

Potichu pokládám telefon, než se začnu bát ještě víc.

    Jako poslední zůstává milé tajemno. Sídlí v nejsevernějším výběžku Čech. Když odtud dostanu dopis, je jaro, i když za oknem sídlí listopad. Poslechněte si.

     Myslím na osobní setkání. V opačném případě, když dovolíte, aniž bychom se poznali, ale postiženi stejným osudem, zůstaňme i na dálku alespoň přátelé. I když mi byla prozatím přisouzena role, co Ty černý, co tam vzadu, myslím si, nic to nemění na mých sympatiích k Vám. Podstatné je, že o sobě víme. Snad každý má nějakou maličkost. Vzpomínku, knihu, místo, kam se rád vrací, co je mu milé. Pro mne je touto maličkostí milý dopis od Vás. P. S. Každý večer si Vás přivolám. Držíme černou hodinku, usmíváte se. Píšu odpověď a taky P. S. Každý večer si i já Vás přivolám. Výstižně píšete. Já se opravdu ráda usmívám. Přiznávám a myslím na nás oba, že jsou to naše nejkrásnější rendez, dopisuje ještě.

     A tak už tuším, že on možná nebude ten černý vzadu. Nejspíš bliklo světýlko, nebo že by se přímo blýsklo na lepší časy? Tak tuhle pointu ponechám na životě samém…