Bude zase práce povinnost?

Křivka počtu lidí bez práce je podle statistik Ministerstva práce a sociálních věcí ČR od roku 2008 na vzestupu. Faktem sice je, že zobáček křivky nyní u kategorie uchazečů o práci míří dolů a ten u kategorie volných pracovních míst zase nahoru, ale... První ale je z politiky. Levicové strany, tak jak je jejich zvykem, řinčí pořádně hlasivkami, kde můžou. Chtějí podporovat více penězi lidi bez práce, motivovat kdekoho, jen firmy a zaměstnavatele ne, aby se nezaměstnaní nepropadali v sociální sítí níž a níž. Což o to, záměr to může být dobrý, jenže je tu druhé ale. Ekonomické. Otázka totiž stojí tak, kdepak na to stát vezme? Není proto divu, že se pak média předhánějí v nejrůznějších scénářích o zvyšování daní, poplatků a já nevím čeho ještě všeho. Vznikají pak i akci se poetickými názvy jako čisté ruce, země bez úplatků a další. Což o to, zase je to prima záměr, ale nechápu, proč ještě všechny rádoby zachránce ekonomických a společenských systémů nenapadlo ptát se, proč to tak dlouho trvá. Myslím všechny ty záchrany a dohledávání. Slyšíme, že je to složité a nepřehledné, staré kauzy prý těžko dohledávají důkazy a lidé zapomínají.  

Je proto divné, když se zase na světlo boží dostávají nápady typu: Pracovat prostě budou všichni. Je to přece základní společenské právo. Pracovat se prostě musí. No, tak jo. Už jsme to tu zažili a většina lidí ví, jak to dopadlo. Ve střední Evropě snad nebylo nikdy více bohatších invalidních důchodců, kteří sice naoko měli práci, ale skutečnost rozhodně pracovní aktivity nevykazovala. Myšleno ty celospolečenské, řečeno stařším slovníkem. Ale kdoví? Třeba se zase lidem, naštvaným z toho, že nemají už měsíce možnost pracovat, začnou líbit naoko sociální výplody typu pracovat musí každý. Jenže to pak není ekonomika, ale úplně něco jiného. Zatím nezbývá než věřit, že statistiky o důvěře v ekonomiku rostou.