Tohle mi hlava nebere. Malý výlet do krušnohorského Absurdistánu.

Věřím, že řád je základem fungující společnosti, právě proto mě článek, na který jsem narazila, tak vyvedl z míry. Byl o jedné cestě na Klínovci a já si po jeho přečtení připadala, jako bych se na chvíli ocitla v Kocourkově.

Občas jezdíme do Krušných hor. V zimě na lyže, v létě na kolo. Tu propojku mezi Klínovcem a Neklidem znám osobně, často jsme ji procházeli pěšky. Vždycky jsme ji brali jako skvělou věc – člověk nemusí přejíždět autem, prostě sjede z jednoho kopce na druhý. Nikdy, ani ve snu, by mě nenapadlo, že tato hromada štěrku a hlíny, je ve skutečnosti předmětem trestního řízení a že její existence byla označena za zločin. Ano, za zločin…

Když jsem si přečetla ten článek, musela jsem si ho projít dvakrát, jestli jsem něco nepřehlédla. Takže, abych to shrnula, jak to chápu já, zvyklá na logiku formulářů:

Máme tu cestu. Cestu, která prokazatelně slouží tisícům lidí. Cestu, kterou pro své zásahy potřebuje a chválí Horská služba (což je pro mě, upřímně, argument číslo jedna). A tuto cestu někdo postavil, aniž by měl předem v šanonu všechna potřebná razítka. Ano, to je chyba. V mém světě by za to následoval správní postih, pokuta, nařízení zjednat nápravu, dodatečně vše povolit. Prostě standardní, byť nepříjemný, úřední proces.

Jenže tady se nestalo tohle. Tady se z administrativního pochybení stal rovnou trestný čin. A teď to začíná být opravdu zajímavé. Soud prvního stupně, jak jsem se dočetla, postavil své rozhodnutí na tom, že to vlastně není cesta, ale sjezdovka, a to hlavně proto, že ji tak provozovatel pro zjednodušení nakreslil do mapy. Upřímně, kdybychom měli brát reklamní označení jako právně závazný fakt, asi by polovina produktů v supermarketech byla nelegální ☺

Ale vrchol absurdity přichází ve chvíli, kdy se do toho vloží další úřad. Krajský úřad, tedy instituce, která je v hierarchii nad stavebními úřady, se na věc podívá a vydá stanovisko, že ta stavba (cesta) v zásadě ani žádné povolení nepotřebovala. Že problémem jsou jen terénní úpravy, které se dají dořešit dodatečně.

Zastavme se na chvíli tady. Máme tu tedy soud, který někoho odsoudí za stavbu, o které nejvyšší příslušný úřad v kraji řekne, že je v podstatě v pořádku. Já denně pracuji s metodickými pokyny, zákony a vyhláškami. Snažím se lidem vysvětlit, proč musí mít razítko A, než požádají o razítko B. A teď čtu, že ani samotné státní instituce se neshodnou na tom, co je správně. Jak pak má obyčejný člověk nebo firma vědět, čím se má řídit?

Celé mi to připomíná scénu z absurdního dramatu. Na jedné straně stojí hmatatelný, praktický přínos pro lidi a bezpečnost. Na druhé straně stojí formální pochybení z minulosti (podle Krajského úřadu to ani pochybení není), které se místo snahy o nápravu stalo klackem, kterým se teď všichni mlátí po hlavě. A výsledek? Patová situace. Hrozí, že se cesta, kterou všichni potřebují, uzavře. Že se investice v řádu milionů vyhodí oknem. Že se rozvoj regionu zastaví kvůli jedné válce o razítka.

Jako zákonů dbalá občanka bych měla hájit dodržování pravidel. A hájím. Ale jako člověk se zdravým rozumem si kladu otázku: Není smyslem pravidel sloužit lidem, a ne je šikanovat? Není cílem náprava, a ne destrukce?

Možná je to jen můj naivní pohled, ale nepřijde mi správné, aby se z komára dělal velbloud a z administrativní chyby celostátní kauza, jejímž jediným výsledkem bude poškození regionu. Snad se v tomhle příběhu ještě najde někdo, kdo si vzpomene, že kromě paragrafů existuje i něco jako selský rozum. Protože ten tady, zdá se, dostal pořádně na frak.