Každý z nás má svá kritéria pro to, co považuje za krásné a perfektní. Každý z nás má jiné limity pro štěstí a neštěstí. Všichni však dýcháme stejný vzduch a chodíme po stejné planetě. Kdo je tedy šťastný a kdo nešťastný?
Před několika týdny jsem četla, že lidem ke štěstí stačí průměrně několik desítek tisíc měsíčně. Měřit štěstí penězi je ovšem velice ošemetné. Peníze jsou ve své podstatě dluh a dluhy by přeci neměly být ukazatelem štěstí. Ukazatelem štěstí by měl být souhrn faktorů, ovlivňujících náš život.
Co si pod těmito faktory představit? Hmotné statky, přátele, společenské postavení, širokou rodinu, sportovní úspěchy. Nebo krajinu, ve které nejsou ohavné betonové pilíře dálnic, ve které neexistuje světelný smog a všudypřítomné wifi či LTE sítě xté generace, zamořující vše kolem, krajinu, která netrpí nesmyslným setím monokulturních plodin?
Naše společnost se dobrovolně řítí do nevyhnutelné záhuby ruku v ruce s proklamacemi o nekonečném růstu trhu. Česká národní banka tiskne bankovky, které fyzicky neexistují a vznikají mávnutím kouzelného proutku bankéřů, kteří nám již od narození prostřednictvím televizních reklam vštěpují do hlav, že půjčovat si je přeci normální.
Není to normální a je to špatně. Stejně jako je špatně si lhát do vlastní kapsy o tom, že obnovitelné zdroje jsou řešením, že jezdit na elektřinu je ekologické a bezemisní. Ani jedno není možné, všichni to víme, ale přesto se do našeho Parlamentu dostala neuvěřitelná směsice alegorických postav s ultralevičáckou anarchistickou minulostí, kteří nás všechny, za určitých okolností, mohou dostat do situace, kdy si nebudeme smět ve vlastním domě, ve vlastních kamnech zatopit uhlím, nebo dřevem.
Zatím máme vnímání zastřeno zimními slevami na jahody a fantasticky výhodnými únorovými dovolenými v severní Africe. Až nás však z vyššího principu environmentálně mravního zařadí do emisních kategorií, stejně jako auta, humor nás přejde. Protože životní prostředí bude mít absolutní přednost a štěstí již nebude nikoho zajímat.
