Komentář: Hledání jednoduchých viníků ve složitém světě klimatu

Text autorů Sejáka, Pokorného a Bartoně, který dnes vyšel na Neviditelném psu je provokativním a naléhavým příspěvkem do debaty o klimatické změně.

Jeho síla spočívá v tom, že se dotýká reálných obav mnoha lidí: ekonomických dopadů dekarbonizace, role mocenských a finančních zájmů a pocitu, že klimatická politika je odtržená od reality. Autoři správně poukazují na jeden klíčový, a často opomíjený, aspekt klimatického systému – význam hospodaření s vodou a krajinou. Jejich důraz na odlesňování, vysušování a urbanizaci jako příčiny lokálních klimatických extrémů je naprosto legitimní a vědecky podložený.

V tomto ohledu by se jejich argumentace dala obohatit o koncept řízené sukcese jako moderní a efektivní metody rekultivace krajiny. Namísto nákladného a často necitlivého vysazování monokultur na zdevastovaných plochách, například po těžbě, umožňuje sukcese postupné a přirozené obnovení ekosystému. Tento přístup, který nechává přírodu pracovat a pouze ji citlivě usměrňuje, nejenže lépe zadržuje vodu a obnovuje biodiverzitu, ale je i dlouhodobě udržitelnější. Je to právě ten typ řešení, který souzní s jejich kritikou neefektivních, shora nařízených projektů a zdůrazňuje sílu přirozených procesů.

Jádro problému tohoto textu však nespočívá v tom, co říká o vodě, ale v tom, co záměrně zamlčuje a dezinterpretuje o oxidu uhličitém. Argumentace stojí na nebezpečném a vědecky vyvráceném předpokladu, že pokud je důležitý jeden faktor (voda v krajině), musí být ten druhý (CO2) zákonitě bezvýznamný. Jde o klasické falešné dilema, které ignoruje fakt, že klimatický systém je komplexní a ovlivňuje ho mnoho faktorů najednou.

Nejproblematičtějším bodem je frontální útok na tvrzení Akademie věd ČR, že skleníkový efekt dodává zemskému povrchu více energie než přímé sluneční záření. Autoři to označují za popření základů fyziky a „záměrné klamání“. Ve skutečnosti se však jedná o základní a dobře pochopený princip zemské energetické bilance. Slunce je samozřejmě primárním zdrojem energie. Jeho energie ohřeje zemský povrch, který následně vyzařuje teplo zpět do vesmíru. Skleníkové plyny v atmosféře toto teplo částečně pohltí a vyzáří ho všemi směry – tedy i zpět k povrchu.

Atmosféra tak funguje jako peřina. Bez ní by byla průměrná teplota na Zemi hluboko pod bodem mrazu. Tvrzení, že tato „zpětná radiace“ z atmosféry je energeticky silnější než přímé sluneční záření, je fyzikálně správné a neznamená to, že by atmosféra „vyráběla“ energii. Pouze efektivněji zadržuje tu, kterou dodalo Slunce. Prezentovat tento fakt jako vědecký nesmysl je buď projevem hluboké neznalosti, nebo cílenou manipulací.

Text tak mísí platné a důležité postřehy o hospodaření s krajinou s nebezpečnou dezinformací o fyzice atmosféry. Vytváří obraz spiknutí vědců a politiků, kteří údajně klamou veřejnost pro vlastní prospěch, a jako řešení nabízí jednoduché zrušení nepopulárních opatření. Tím ovšem odvádí pozornost od skutečnosti, že klimatická změna je problém s více příčinami, který vyžaduje komplexní řešení – včetně péče o krajinu (například právě pomocí sukcese) a zároveň snižování emisí skleníkových plynů. Jedno nevylučuje druhé, naopak, obojí je nezbytné.

Původní článek je zde.