Když se dnes v Evropské unii mluví o energetice, točí se většina hovorů jen kolem emisí a tzv. klimatické krize. Trochu se bojím, že se zapomíná na jiná rizika, zejména bezpečnostní a politická.
Evropská unie vydala nové statistiky, z nichž vyplývá, že členské země jsou dnes už více než z poloviny závislé na dovozu paliv. Dominantním dodavatelem je přitom Rusko. Nahradit větší část jeho dodávek není v krátké době reálné, což platí hlavně pro zemní plyn.
Česko je na tom ještě docela dobře, neboť se můžeme skoro ze dvou třetin spolehnout na domácí zdroje. Ale takové Portugalsko, Itálie, Litva, Španělsko, ale třeba i Slovensko, Rakousko či Německo je závislé ze dvou a více třetin.
Spotřeba elektřiny přitom neustále roste a podle všeho poroste i nadále. To vše dohromady mi přijde poměrně děsivé, zejména když si uvědomím, z jakých zemí se zejména plyn či ropa dováží. Uklidňující nejsou ani slova vládního zmocněnce pro jadernou energetiku, který nedávno uvedl, že závislost na dovozu elektřiny dokáže její cenu vystřelit až několikanásobně nahoru.
Zdá se, že čistě technologicky se možná lidstvo blíží k tomu, aby bylo schopno své energetické potřeby pokrýt nejspíš i ekologickými zdroji. Mezinárodní energetická agentura IEA přišla s analýzou, podle níž mořské větrné parky ve vzdálenosti do 60 km od pobřeží mohou vyrobit tolik elektřiny, že by pokryly globální poptávku. Celkem by se jednalo o 36 tisíc terrawatthodin (TWh) ročně, přičemž současná poptávka je 23 tisíc TWh.
Jde samozřejmě zatím jen o teorii na papíře. Ani zdaleka totiž není dořešeno ukládání energie, když fouká, aby byla v zásobě, když foukat nebude. Stejně tak chybí infrastruktura, která by vyrobenou elektřinu rozvedla od větrníků v moři k lidem po celém světě. Tohle vše je ale nepochybně během několika let teoreticky řešitelné.
Mnohem větší problém ale je, že to kromě skvělých mozků inženýrů a spousty peněz vyžaduje taky politickou shodu. A to bude podle mě největší kámen úrazu. Jednotlivé země v čele s Čínou, Ruskem a USA si hrají své vlastní mocenské hry.
Příkladem budiž jednání se zástupci Ruska a Ukrajiny o nové smlouvě na tranzit plynu. Současný kontrakt vyprší na konci roku a místopředseda Evropské komise Slovák Maroš Šefčovič chtěl domluvit zásadní body smlouvy budoucí. Zvláště na ruské straně ale podle něj nebyla dostatečná vůle k zásadnímu posunu dosud zablokovaných jednání.
Myslíte, že se to v dohledné době změní? Že země, které mají suroviny, ať už jde o Rusko či třeba ropné velmoci na blízkém východě přestanou kopat jen za sebe a podělí se s ostatními? Nebo že se třeba do boje s klimatickou změnou zapojí všechny země společně?
Já jsem přesvědčena, že v nejbližší době ani náhodou. Je to smutné, ale je to zkrátka realita. A právě proto musí veřejnost, média, ale hlavně politici řešit vedle klimatických otázek i otázky bezpečnostní a energetické. V opačném případě se totiž můžeme dostat do průšvihu, protože bude nedostatek elektřiny a dalších energií. A potom možná budeme na globální oteplení čekat jako na smilování.
