Až budou emise za hranicemi, klima bude zachráněno

Na Technetu vyšel skvělý článek s titulkem: U nás je zeleno, zašpiní se jinde. Pařížská dohoda ignoruje obří problém. Proč mnozí před touhle pravdou zavírají oči?

Autor článku, kterým je Radomír Dohnal, napsal: „Receptem členských zemí EU na řešení klimatické neutrality se zatím zdá být přenesení produkce emisí do jiných, nečlenských zemí. To ale planetě nijak neprospěje.“ A svoje tvrzení podložil čísly, která jsou velmi výmluvná. „Rozvinuté země odstranily za údobí 1990-2008 16 gigatun CO2 ve svých emisích. V rozvojových zemích, které se zapojily do mezinárodního obchodu, se pak emise zdvojnásobily.“ Já k tomu dodám další čísla. Emise v Evropské unii v roce 2019 meziročně poklesly o 160 milionů tun, tj. o 5 %. Světové množství emisí CO2 ale zůstalo stejné.

Jde o důkaz, že EU sama globální klima zkrátka nespasí. Proto opravdu nechápu, proč nejenže tak tvrdošíjně trvá na zvolené cestě, která nás všechny stojí spoustu peněz, ale ještě chce zrychlovat. Připomíná mi to známé rčení, je to sice do kopce, ale za to delší cesta. V tomhle případě je to hlavně neskutečně drahá cesta. To by samo o sobě ještě mohlo být pochopitelné. Jsme bohatý region, můžeme si ekologizaci dovolit. Problém ale je, že ta cesta nefunguje.

Článek na Technetu to krásně ukazuje na příkladu Velké Británie. Ta podle zprávy Světového fondu pro ochranu přírody sice dokázala: „utáhnout kohout vlastním emisím, a díky zefektivnění průmyslu snížit národní uhlíkovou bilanci o více než 40 %. Jenže tím o zhruba 46 % zvýšili emise mimo své hranice. V zemích, které je nyní zásobují.“

Tak k čemu je to vlastně dobré? Proč to děláme? A proč to nezačneme dělat jinak? Mluví se o fenoménu tzv. černého svědomí. Prý nás trápí, že zatěžujeme klima. Ve Švédsku se dokonce ujalo slovo „flygskam“ označující výčitky svědomí z létání.

To bych i brala, ale řešením přece není jakési sebemrskačství, které klimatu sice nepomůže, ale my kvůli němu zchudneme. Prostředky, které máme, by přece bylo mnohem efektivnější vydávat takovým způsobem, aby se dařilo emise snižovat opravdu globálně. A také, abychom se dokázali změnám klimatu přizpůsobit. A nejen změnám klimatu, ale také stále vzrůstajícímu počtu lidí na planetě. Obě věci spolu nepochybně úzce souvisí.

Obávám se, že klíčový problém je v tom, že můj způsob by vyžadoval spoustu práce a méně prostoru pro obrovské kšefty. Teď je totiž hlavně v EU taková atmosféra, že jak je něco zelené (nebo se to tak alespoň tváří), tak se na nějaké to euro nekouká. Tedy spíš na stovky miliard eur. Jde o tak obrovské částky, že by se za ně daly zařídit spousty skvělých věcí. Takhle to ale bohužel v životě moc nechodí. Peníze jsou příliš mocná čarodějka, než aby neokouzlily dostatek vykuků, kteří je chtějí mít ve svých kapsách.

A stačí k tomu celkem málo, tvářit se dostatečně zeleně. A taky dostatečně odhodlaně. My ty emise snížíme o 40, ne o 55, ne o 65 procent! Že ve skutečnosti nezmizi, jen odletí za hranice, je už tak nějak jedno.