surreal dream

Odešel. Celou noc jsem ho přemlouvala, aby své rozhodnutí odložil o pár let. Je mu teprve šestnáct, neměl by dělat rozhodnutí na celý život. Nedal se odradit. Ví, že chce takhle žít. Najít sám sebe, svou cestu. "Kdy tě můžu vidět, kdy se ozveš?" "Za rok, mami." Vytrhl se z mých dlaní a naskočil do tramvaje. Mé tělo se rozpadlo na tisíce střípků. Nedalo se to zastavit. Tramvaj zmizela v zatáčce a já tam stála... rozbitá.

Bezcílně jsem bloudila ulicemi, závoj slz mě halil do mlhy. Co dál?
Najednou odněkud z parapetu padaly korálky.
Malé skleněné v barvách duhy.
Nastavila jsem dlaně a za chvíli byly plné. Padaly mi na šaty, do vlasů, celou mne zaplavily. A spolu s nimi mne zaplavil pocit štěstí, úlevy, požehnání... a bolest byla pryč.
Korálky byly všude kolem mne a padaly stále. Lidi se seběhli a dali se do sbírání. Vedle mě je plnými hrstmi nabírala neznámá žena do obrovského pytle. Zdálo se, že jich nikdy nebude mít dost.

Teď jsem to uviděla. Ty korálky padaly z ní... Z podivné bytosti - krásné a křehké, tak nějak duhové...
Čím víc jsme brali, tím víc chřadla, průsvitněla a klesala k zemi.
Dost! Nechci tvé korálky! Křičelo ve mně. Její světlounce modré oči se usmály. Podívaly se na mne a pak na pytle, které si nesli ostatní.
Vrátím ti je, vrátím ti tvou sílu, odpusť,  nevěděla jsem... snažila jsem jí říct. Zdálo se, že nerozumí. Nechápe. A nechce to zpátky. Chtěla mne přece utěšit, dát naději...

Vysáli jsme ji... svou nevědomostí, lačností... zcela bezohledně...