odvaha

Seděla v čekárně s hlavou skloněnou, modřinu na tváři skrývaly rozpuštěné vlasy a čekala na vyšetření.

Odejdu od něj, rozhodla se. Nemá smysl zůstávat, už to vím.

Odešla už jednou, chtěla si vzít všechny čtyři děti. Ale ten nejstarší se rozhodl zůstat u táty. Moc ji to bolelo, ale byl téměř dospělý a nechtěla ho přemlouvat. Odstěhovaly se tedy s dcerami do starého pavlačáku, kterého zub času řádně ohlodal.

Holky to neměly daleko do školy a k tátovi se mohly kdykoli podívat. Teda kdyby o to stál. Jenže jemu to bylo jedno. O to víc se stýskalo holkám. V novém domově neměly počítač ani satelit, ani luxusní koupelnu. Všechno bylo staré a obyčejné a chudé. Brzy zapomněly na to, že už nechtěly poslouchat hádky rodičů, že chtěly mít klid a spokojenou mámu. Začaly stále častěji utíkat do starého bytu, kde sice táta většinou nebyl, ale byl tam jejich starý domov.

A tak se vzdala a vrátila se.

Táta se jen ušklíbnul, že to věděl a přitvrdil. Urážel, nadával, ponižoval ji i nejstarší dceru. A nakonec ji napadl. Zlomil jí lícní kost a nalomil žebra. Strašně to bolelo.

Když se vrátila z nemocnice, sepsala žádost o rozvod.

A při tom psaní jí pomalu docházelo, že už to doma dávno nebylo v pořádku.

Začalo to nenápadně, postupným omezováním. Nesnášel její matku. Nesnášel ji tak, že jí jednoho krásného dne řekl, že si nepřeje, aby k nim jezdila. Pak přestal jezdit bratr a pak přestaly chodit kamarádky na kafe. Zůstala sama v cizím městě. Ve městě svého manžela.

Potřetí otěhotněla. Ani antikoncepce není stoprocentní. Ale on už další dítě nechce! Dlouho se dohadovali. Ona prosila, on křičel. Nakonec se nechala přesvědčit a šla na potrat. Do konce života ji to bude mrzet. Ale stalo se.

Jenže pak otěhotněla ještě jednou. A nenechala se zviklat. To dítě ubrání za každou cenu. Už to nechce zažít znovu. Tu beznaděj a prázdnotu. Narodily se hned dvě krásné holčičky. Byla šťastná a věřila, že se to spraví.

Táta si pro ně do porodnice nepřijel, tak se domů vrátily sanitkou. To se časem poddá.

No a nepoddalo se to.

Podala tu žádost o rozvod po prvním fyzickém napadení a odstěhovala se. I s holkama. Syn už dospěl, našel si práci i byt a občas chodí na návštěvu. Za ní. Za tátou nechodí. Ani on, ani holky. Žije sám a osaměle.

V jejím okně dnes svítí vánoční stromeček a pod ním se sešla celá rodina. Všichni se sesedli na koberec pod stromkem a vychutnávali si ten okamžik. Nikam nemusí pospíchat, můžou si posedět spolu. S mámou.

S mámou, která našla dost odvahy k osvobození. Stálo ji to nemalé úsilí, musela mít dvě zaměstnání, aby je udržela na škole, někdy měla volnou jen jednu neděli za měsíc. Často byla u konce s dechem, ale nemohla se vzdát. Kvůli dětem i kvůli sobě. Moc jí nepomáhaly, byly drzé a někdy skoro zlé, tak jak to děti umí. Teprve teď, když jsou dospělé, to vidí. Promiň mami.

A teprve teď to chápe i máma.