hlavně se nezastavit

Je jich tolik! Tolik lidí, kteří se ženou dopředu. Za kariérou, za zážitky, za penězi, za štěstím... Pro samý spěch poznat a vidět co nejvíc, zapomněli poznat sami sebe...

Kam jedete na víkend?

Nikam? Proč? Co máte v plánu?

Jak nic? To budeš jenom tak doma?

Jo. Budu doma. Když bude hezky, půjdu jen tak do lesa, zasnít se, nachytat sluneční paprsky a podzimní vůně...

Když bude mlha, užiju si tu pravou nostalgii času Dušiček.

A kdyby pršelo... Uvařím si čaj s citrónem, zavrtám se do deky a budu si číst.

Všechny možnosti jsou tak lákavé.

Netoužím po tom ujet na kole třicet kilometrů. Nestačila bych se rozhlédnout kolem sebe. Asi bych přehlídla to zvláštní světlo podzimního slunce.

Představa soboty, kdy vstanu v sedm, v osm vyjíždím z domova (bodu A), abych v deset byla v bodě B, v jednu na obědě v bodě C a v pět v bodě D, kam jsem ovšem měla dojet ve čtyři a díky zpoždění musím vynechat večerní squash v bodě A, kam se vracím déle než byl původní plán, mě upřímně děsí.

Sobotní ráno je moje.

Ranní káva, rohlík s máslem a něco ke čtení. Ten klid než vstanou ostatní. Ta neurčitost dne, co vlastně bude...

Někdy si jen tak sedneme v kuchyni a povídáme... co na tom, že jsme chtěli původně dělat velký pořádek. To neuteče.

Někdy zas máme všechno rychle hotové a víkend je celý takový srovnaný.

A někdy se prostě domluvíme a uděláme výlet. Někam.

A i když jdeme spolu, nemusíme mluvit. Stačí pohled, gesto, úsměv... Jsme spolu rádi potichu.