Žemě policajtů/povídka

Zazdil pan Krišpín svoji klávesnici a v policejním důchodu nechtěl si už pořizovat nové psací zařízení, to jeho mělo totiž pouze jedinou vadu, a to, že místo litery zetka zarputile solilo všude žetka...

A tak zvyklý psát krátká i delší hlášení nadřízeným, pokračoval dál ve svém obvyklém činorodém pracovním trendu a tempu.

Trpěl snad bývalý detektiv a promítač kina něčím takovým jako hypografií? Dřív se tomu zastara říkalo čitelněji grafománie...

Každopádně uvyklý k šetrnosti často psal dál na svém oblíbeném stroji, díky němuž ho zřejmě nakonec i suspendovali, skandální na něm totiž bylo, že jeho oblíbená klávesnice neuměla již jaksepatří zabrat na písmenku zet. Přece takové nepotřebné z, sedí si až na konci abecedy, myslil si vědoucně a bláhově Krišpín Bludník, kvůli onomu zet přece toto opatření mne jen tak vyhodit, učinit nemohou...? Používal trendy záměny podobnosti písmenek zet a žet. Na vysvětlenou a pro jistotu, když se ze ztráty tak zbytečného zetka vzpamatoval, v prvním takto změněném dokumentu do hlavičky vepsal: „V klávesnici mi přestalo fungovat Ž, píšu ode dneška Ž, háčky škrtám, tak se mi nesmějte:

Pro začátek napsal: V obchodě X mají dražší posypovou sůl než sůl stolní. Soused vlevo žapaluje žakážané ohně, háčky škrtám. KB

Po nahlédnutí do ranních žpráv v televiži žkonstatoval, že Meloniová vypadá úplně jako kdysi Madonna. Vzpomněl si, že žatímco nacionalisté vyhlížejí obvykle spíše jako modroocí a světlovlasí, socialisté a pacifisté bývají tmaví celkově...

Jednoho rána navzdory pivní kultuře sousedů nasedl na kolo, přejel šraňky, které ho dělily od světa filmového a které mu hodná paní Daniela otevřela ruční klikou se supěním a divým výražem v rudé tváři. Jel pak inkhognito na obvyklou kontrolu dřevařských žávodů.

Odmítal přejít na modernější počítač, protože by dle jeho názoru, jímž se netajil a se kterým se shodovala i jeho paní, žtratil by fůru drahocenného času učením nad modernějším kompjůtrem a nemohl by prý proto dostatečně dlouho denně honit žločince. Žastarale ťukal čtyřmi prsty do kláves a nemálo ho žajímal pravopis.

A tak žasvěceně psal i o politické fyžiognomii tváří, jež potkával na cestách kolem Hostinného. Jeho víska mu byla malá, žhruba tam žnal každého, když vysílal a uváděl ve svém, filmovém klubu i snímky, třeba Žastav a nepřežiješ, Želenou míli, Ž pekla štěstí či Žachraňte vojína Ryana, Žodiak, Žtraceni a taky Žákladní instinkt, Žahulíme, uvidíme. Žítra to rožtočíme drahoušku, napsal klidně třeba Krišpín velkým písmem křídou na tabuli, tak moc byl žblblý že svého deficitu předposledního písmenka ž abecedy.

Ostatní kolegové, kteří četli jeho četná hlášení, pouze doufali, že ho neinspiroval pan herec Kemr, který ve filmu Čtyři vraždy stačí drahoušku“, kdo si to má pamatovat ty filmy všecky, či snad v Konci agenta w4c prostřednictvím psa pana Foustky, fakt už nevím, říká: „Dej šem ten šek jsem žek“. Přece neexistuje nic horšího, než strážník a organižace k smíchu. Žítra bylo poždě.

No a od jednoho demagoga géerúáka, který se domnívá, že únie je v podstatě třetí říše si půjčil to řvaní, jenž se požději na koberečku zvrhlo do brečení, pobrekávání.

Tak jako tak neúmyslně žešměšnil jak průmysl, tak i organižace.