Vánoční kaleidoskop

Sbírám střípky obrazů kolem sebe a nasávám atmosféru: vánoční trhy a shony, výlohy obchodů a koledy v řetězcích, neonová osvětlení v alejích a podobné výjevy. Naději máme.

Projíždím horami, kde v každé sebezapadlejší vísce slavnostně rozsvěcují vánoční stromy, trhují, pod nimi živé hudby, mnohde mají zapáleny louče , rozstřikují se na nebi ohňostroje, line se vůně svařáku.

Sněhu zatím příliš nemáme, sněhová děla však dokáží nyní připravovat technický sníh při stupních nad nulou, takže naději máme.

Holky v pražském metru mají na džínech nažehlené puky jak si žádá nejnovější móda, kluci si osvěcují vousy mobilem.

V TV běží vstupy ze svatého roku, ten další bude až v roce 2050.

Skauti přivezli opět betlémské světlo, jinak oni sami připravují i jiná světla, tedy vyrábějí už čtvrtým rokem tzv. frontové svíčky jako svůj díl pomoci pro Ukrajinu.

Děsí mne však představa, že 300 km od nás jsou lidé, kteří tolik štěstí nemají. U nich na Ukrajině nefunguje elektřina, místo ohňostroje jim tam v ovzduší duní válečné výbuchy a znějí táhlé sirény. O nějakém svařáku si mohou občané nechat zdát, jsou stále ve střehu co opět přiletí za zkázu z Ruska.

Napadla je nesvobodná země plná gulagů, pracovních táborů, a to kvůli územním ziskům.

Nakolik se tato situace podobá počátku čtyřicátých let dvacátého století kdy lidé nevěřili, jaká hrůza se odehrává za jejich hranicemi ve východním Polsku? Zlo je neviditelné, ďábel netkví ani tak v detailu, jako spíše mluví ústy jediného tyrana.

Srpnové události roku 1968 mohly dopadnout relativně i hůře, jak jsem se včera dozvěděla ve vzpomínkovém pořadu na spisovatele, filmového kritika, nakladatele Vladimíra Bystrova. Rusko se nikdy ne(z)mění.

Měli bychom to brát v úvahu a naši milosrdnost okupované zemi v žádném případě neukončovat, ba naopak, spíše rozšiřovat a vážit si toho, co zde máme . Není to samozřejmost, naději máme. Přeji klidné požehnané Vánoce.