Kdysi jsem pracovala v muzeu a měla jsem na starosti kronikáře. Kroniky se psaly dvojím způsobem: buď se na konci roku shrnuly důležité události, nebo se zapisovalo postupně. Já preferovala druhý způsob, ač obecně preferovaný byl ten první. Jenže když se zapisovalo až koncem roku, bylo to strohé čtení a leccos se mohlo opominout, zatímco u postupné zápisy byly tak nějak lidštější a srdečnější. V jedné menší obci měli kronikáře, který léta vedl obecní kroniku. Jednou za cca 10 let obešel celou obec s foťákem a nafotil všechny domy, vždycky ze stejného místa. Obec mu náklady na pořízení fotek zaplatila a přidala i malou odměnu. Tahle obrazová část byla doslova úchvatná, jak dokázal zachytit proměny své obce. Ale byly i obce, které kroniku nevedly vůbec, nebyli lidi...

Když jsem se před patnácti lety přistěhoval do Kryr, našel jsem tu kromě místních kronik i kroniku filmovou. Tu natáčel místní kronikář, učitel Karel Prikner a někdo z patriotů města ji nechal digitalizovat, další patriot jí doprovodil nějakou muzikou a já jsem jí (mám účet na youtube...) nahrál na tento kanál.

Docela veselá záležitost, sledovanost je obrovská. Filmovou Kroniku Kryr jsem zde zveřejnil pod zkratkou FKK, takže asi není problém si představit, co sprosťáků si tato videa otevřelo, aby pak bylo prudce zklamáno.

Nicméně zveřejněná videa neunikla například ani producentům ČT, kteří připravovali dokument o zanikajících a vysídlených obcích Sudet. Ti mne následně kontaktovali a poprosili mne, jestli by videa nemohli v dokumentu použít. V Kryrech i natáčeli, byť se jednalo především o obec Vrbětice, setkali jsme se s nimi i se starostou města na Schillerově rozhledně (https://www.youtube.com/watch?v=y9yXK2NZQnE) a dostali ode mne DVD s videosoubory v nejvyšším rozlišení, což nadšeně uvítali.

Jako spolupracovník kryrského městského zpravodaje jsem pak po letech na práci kronikáře Priknera navázal a po patnáct let natáčel ve městě jakousi novou filmovou kroniku. Těch videí - některá kraťoučká, jiná delší - mapující život městečka pod krásnou rozhlednou jsou desítky.

Téma mě zaujalo, neb jsem byla dvanáct let kronikářkou města Chomutova, a po přečtení zasvěceného komentáře pana Ďurana, asi není co dodat. Ručně psaná kronika je pomalu už umělecké dílo, viděla jsem takové snad jen dvě, jednu, kterou psal fanoušek a jeden ze zakladatelů menšího lyžařského oddílu, a pak krásně ilustrovanou kroniku z jedné obce v archivu v Litoměřicích, kde nás kdysi školili. Pročítala jsem i kroniky několika zaniklých obcí, které se dochovaly, uložené v archivu v Kadani, archiv je místo, kam kroniky patří, protože jsou tu bezpečně uloženy a přístupné badatelům. A navíc je tu digitalizace v tom smyslu, že archiváři vědí, kde které téma hledat.

Dřívější besedy s kronikářem se občas ještě odehrávají, zrovna v obci, kde pracuji, tak besedu s kronikářkou nedávno dělali. Jestli ta paní péše kroniku píše ručně nebo na počítači nevím, myslím, že to není tak důležité, důležitý je obsah. Psát ručně je sice krásné, ale dost nepraktické, neumím si to představit, jak bych krasopisně psala do jedné jediné knihy... bála bych se chybky, jak jí opravit?

Děkuju, že jste mě zmínila... jako kronikář jsem nebyl nikým školen, vycházel jsem a učil se ze dvou publikací a z internetu. A protože jsem byl zvědavej, těch kronik jsem si prohlédl mraky.

Dokonce v Kryrech máme jednu fantastickou, z krátce předválečného období a z průběhu 2. světové války (1929 - 1943), jíž sice nerozumíme, neboť je psaná nejenom v němčině, ale především kurentem, což mi i rodilí mluvčí odmítli překládat, nicméně můžeme si jí alespoň prohlédnout. Mám jí nafocenou (žádný z poválečných starostů Kryr se jí alespoň oskenovat neodhodlal), takže pošlete-li mi na mail 602747565@seznam.cz svou e-mailovou adresu, pak Vám ty obrázky pošlu. A možná, že jako Sudeťačka máte ve svém okolí někoho, kdo by se s tím dokázal poprat. A já bych kryrského starostu dokázal myslím ukecat, aby mu to nějak zaplatil.

Funkci šéfredaktora Kryrské rozhledny po mně přede dvěma lety převzala paní, která píše kroniku Podbořan. Ručně a je krásná!

Byla jsem v letech 2008 - 2019 obecní kronikářkou. Kroniku jsem psala na počítači, každý rok jsem nechala vytisknout a svázat. Kromě kroniky jsem dělala i kalendář. Byla to krásná práce, jen mi velmi vadilo, že jsem nesměla napsat třeba: Kučera s Novákem se v hospodě poprali, ale: občané se v hospodě poprali. Nesměla jsem vlastně vůbec psát konkrétní jména, když měl někdo výročí, musela jsem se zeptat, jestli to můžu v kronice napsat. Kronika není ani na obecních stránkách, prý to není nutné... divná doba. Ve starých kronikách jsem se dočetla všechno, kdo co udělal, na co kdo zemřel, kdo se narodil, kdo zemřel.

Dosud jsem kronikářkou našeho smíšeného sboru, tu píšu taky na počítači a je na našich sborových stránkách.

Zakládal jsem kdysi kroniku obce Kolešov, dnes vedu kroniku města Kryry. Také na počítači. Již před lety jsem byl jedním moudrým člověkem varován, že býti kronikářem je sice krásná, nicméně nevděčná práce, která je navíc mizerně honorovaná.

Nemýlil se.

Navíc to, co napíšete dneska, bude mít smysl a význam až za desítky let.

Kronika jako taková je historiky považována za vyprávěcí pramen vzniklý z vůle zadavatele (instituce) nebo autora, který obsahuje záznamy spojované do chronologických řad. Vzniká za účelem zachycení a hodnocení historických událostí a interakcí odehrávajících se na určitém území (v regionu, obci, farnosti, škole či rodině), nebo ve společenství lidí sdružujících se na základě společného zájmu (hasiči, spolky, rozličná sdružení) v určitém čase.

Nejvyšší purkrabí český Karel Chotek (1783 - 1868), který se inspiroval v Bavorsku, 31. srpna 1835 vydal historicky první nařízení o pamětních knihách na našem území, které zavedlo povinnost vést kroniku ve všech městech, městysech, obcích světské i duchovní vrchnosti, a to k 1. lednu 1836. V celkem čtrnácti bodech bylo uvedeno, jak má kronika vypadat. Pamětní kniha měla být psaná latinsky nebo německy a obsahovat měla pravdivé zachycení událostí místního charakteru, zvyků a obyčejů, popis vzácných návštěv či přírodních katastrof. Z technických doporučení se uvádělo, aby pamětní kniha měla formát foliantu, byla psána dobrým inkoustem na kvalitní papír. Rozsah kroniky měl být do 350 listů, jenž měly být očíslovány, protáhnuty provazem a opatřeny pečetí nadřízeného úřadu.

28. října 1918 vznikla Československá republika a na půdě Národního shromáždění začali poslanci jednat o jejích prvních zákonech. Také o kronikách a kronikářích. Dne 30. ledna 1920 vystoupil před své kolegy universitní profesor Otakar Srdínko. Jeho návrh obsahoval pouhé čtyři body a poté, co byl schválen jako zákon č. 80/1920 Sb., platil, v podstatě pouze s drobnými změnami, až do konce června 2006. Mimochodem pod tento zákon se podepsali osobnosti jako byl Masaryk, Tusar, Habrman a Švehla.

Po 2. světové válce bylo prvořadým úkolem vrátit kroniky obcím, ustanovit kronikáře a zajistit kontinuitu záznamů. V pohraničních obcích bylo nutné vzhledem k odsunu německého obyvatelstva většinou založit kroniky nové.

Po roce 1948 došlo ke značnému zpolitizování kronikářské činnosti, které trvalo dlouhých 50 let. Výrazem doby byla směrnice o vedení kronik Ministerstva školství a kultury 69421/1955. Psalo se, že „funkcí kronikáře pověřuje rada MNV občana oddaného lidově demokratickému řízení, který politickou vyspělostí a všeobecnými znalostmi zaručuje řádné vedení kroniky.“

Dozor nad kronikáři včetně jejich politické výchovy v té době měly odbory školství a kultury okresních národních výborů.

Rok 1989 přinesl svobodu nejen do politického a veřejného života, ale také do vedení kronik. Jenomže se svobodou se v mnoha případech dostavila doslova anarchie. Mnoho kronik se nenávratně ztratilo, jinde se kronika přestala psát vůbec. Mnozí starostové usoudili, že psaní obecní kroniky je zbytečné a že prostě zaměstnávat kronikáře nebudou. V souvislosti se zákonem č. 367/90 Sb. přešla totiž povinnost péče o kroniky a kronikáře na obce.

Nový zájem o kroniku přišel v polovině 90. let. Tehdy se stala jedním z kritérií pro hodnocení v soutěži o Vesnici roku. Pracovníci obcí si začali opět uvědomovat, že kronika je součástí identity obce a že kronikář tvoří budoucí historické vědomí obce. Výrazem tohoto hnutí byla i poslanecká iniciativa, jejíž péčí se problematika obecních kronik začala projednávat v poslaneckých a senátorských lavicích. Poukazovala přitom na zastaralost dosavadních předpisů a právní vágnost existence letopiseckých komisí. Legislativní proces byl ukončen v dubnu 2006, kdy byl nový zákon o kronikách obcí vydán pod č. 132/2006 Sb. ve Sbírce zákonů. Jak tedy má nově obecní kronika vypadat? „Podle zákona je dnes kronika vedena jako ručně psaná kniha s číslovanými listy nebo v elektronické podobě s následným tiskem po uzavření každého kalendářního roku. Zápis do kroniky se provádí nejméně jedenkrát za kalendářní rok; o obsahu zápisu rozhoduje obec. Obec je podle zákona povinna zabezpečit kroniku proti ztrátě, poškození a neoprávněnému přístupu.