Evropa na Titaniku

Kolem nás, tedy naší nevelké republiky vzniká blok států usilujících o vystoupení EU a i samotný vývoj povolební vykazuje v našem státě k inklinaci po způsobu totalitních ideologií.

Různá rozhodnutí z pera dvojministra zahraničí, tedy rušení bezpečnostních složek a dále konec potírání mohutné nepřátelské propagandy ukazují na otočení kormidla směrem na neprosperující východ. Zřejmě tak dochází k tomu, že si budeme utahovati opasky, jak praví parafráze velkého učitele našeho páně ministra vnitra.

Zvládání propagandy, která je místy až zoufale průhledná pro ty narozené v komunistické rezervaci však už tak snadné není. Ale pro mladší ročníky, které si kupříkladu nikdy nemuseli dopisovat s vrstevníky z Ruska, což bylo součástí známky z povinné ruštiny na vysvědčení, může být celkem romantizující si s těmito vrstevníky nyní komunikovat prostřednictvím whatsapu, kdy nikdo neví, zda rovněž v této době za tyto pofidérní kontakty jejich mladí nedostávají jakési prémie v podobě dobrých až vynikajících známek. Mohou tak relativizovat našim dětem období sosáče, protože oni sami na obou stranách to nezažili, nemohou to srovnat. Potomkům okupantů to může přijít výhodné.

Nechci rozdělovat svět na Monteky a Kapulety, jenže známe z historie podivné propagandistické nástroje, kupříkladu džihád láskou apodobně.

Zdá se tak, že nejen naši důchodci jsou terčem přímého obluzujícího masírování formou textovek a propagandistických afirmací z dob skoro pravěkých, efekt frází pak zřejmě převedli i na naše nejzranitelnější, tedy děti a studenty.

V době, kdy mohou děti ještě i dnes ve škole osobně potkat i staré struktury, zřejmě pouhý rozhovor o nebezpečí inklinace k okupantům v rodinách nebude zcela dostačující.

Proto zde byly logicky i pojistky v podobě úřadů cíleně potírajících ono nevyžádané podbízení a lísání se na poli internetu s úmyslem podrobení nevelkých národů jedinému totalitnímu molochu.

Z historie známe například, že nám do zblbnutí nabízeli v televizi seriál Jen počkej zajíci, což byla pouhá atrapa na Toma a Jerryho. Byli jsme uzavřeni před světem, a to bylo nedůstojné, trapné a omezující. Nebyla nám z totalitní omezenosti a arogance moci známa celá řada osobností z kulturní sféry, ba i kvůli této zvídavosti byly zavírány do vězení osoby, které přivezly například desky u nás doposud neznámých světových umělců. Bohužel dnes vidíme snahu kolaborantů a všemožných nastrojených panáků, kriminálních adeptů opět relativizovat úsilí monolitu propagandy v našem státě. Znovu nás chtějí svázat pod tzv. vějičkou mírového úsilí. Budeme nakonec zase malovat holubičky a Auroru ?

Jak můžeme vidět na sousedním Slovensku již propagandu zpracovali do té míry, že jsou zde dokonce opět umělci vyhovující, nevhodní, ti již jsou zase jako za dob temně minulých vyhazováni ze zaměstnání a sledujeme, jak na vysokých úřadech sedí nekompetentní osoby s prapodivnými přednostmi či vzděláním. Klientelismus a vazby prorostlé galérky do vysoké politiky, o tom již na Slovensku vznikly celé knihy, filmy. Slováci naštěstí protestují.

Arogance vzniklé moci nás předurčuje plout na Titanicu. Budeme kapitulovat po maďarském způsobu? Pevně věřím, že občanská neposlušnost vůči estébáckým praktikám a svévůli moci by mohla pomoci stejně jako na sousedním Slovensku.