Byt s šermířkou... /povídka/

 Beata Stainerová byla na vážkách. Chtěla studovat a cestovat. Rekapitulovala svá minulá rozhodnutí, měla nakonec možnosti výběru a její sportovní povaha velela stálou odvahu bez přílišného zdržování. Byla ale jinak spíš jitřenka.

"Na nebi šroubovice dne, mnou uchopená a tak nehybná".

Spíš Jitřenka než Večernice....Beáta se převlékala na lavičce a myslela zase na Davida. Když si zavazovala boty, prameny jejích tmavých vlasů se jí přiskříply do uzlíku tkaničky. Vlasy si pro jistotu tedy sepla a nasadila sítku. Měla o něho velký strach, protože prý ho pár týdnů pronásleduje nějaký muž, vídá ho  v patách snad každý den. Někdy, když se vracívá ze hraní, ho potkává. Tloukl zrovna po večerech bubny s jazz bandem. Jan Vazal, co hrál na piáno s Jarmilou byl totiž shodou okolností nalezen pod okny vily, u východního křídla.  

Šla nakoupit zákusky na svou oslavu narozenin a vzala s sebou bratra Radima, vybral si zase ten citronový šumák, kupovala je celá ulice, tak oblíbené a dostupné byly. Taky krabici bombonů, protože dům se vždy jen hemžil dětmi...

Pokusí se ji dnes konečně políbit, anebo bude zas tak nesmělý?!

Její soupeř Karel byl nekompromisní a jeho výpady na ni udělaly sice dojem, ale nemohla se stejně   plně soustředit, když si uvědomila, že jim taky ještě ke všemu Giu řekl, že je zřejmě obsadí, včera měl řeč k partě, právě když byli na výšlapu na Zvičině. Jeho žena odjela do Tater na zotavenou, pan továrník byl k zaměstnancům neobyčejně pozorný. Vrtěli na ta slova nevěřícně hlavou až v tom teple dostali chut´na pivo, které bylo lehce k mání v blízké výletní restauraci.

Otec si to se zájmem od kluků vyslechl a pak odešel rozrušeně hrát karty k Alanovům, kde se svítilo nad vchodem. Prošel parkem kolem pávů až do vily. Musel se vrátit dost pozdě, protože ráno byl celý jako rozlámaný a stěžoval si na úpornou bolest hlavy.

Karel se právě rozcvičoval s fleretem, zkušeným pohybem si dotáhl kord. Dlouze na ni hleděl. Bea měla povznesenou narozeninovou náladu. "Pozvala jsem i Davida." prohlásila náhle po první čtvrthodince. "Toho drzýho páska?" "Snad by ses nezlobil a nežárlil pane doktore?" Škádlila ho uštěpačně a ustupovala proti jeho výpadům po trávníku. Chtěla mu to všechno říct, svěřit i své obavy, ale jak tak couvala, ztratila v tom okamžení rovnováhu a podklouzla. "To vážně nemám zapotřebíí..." Karel mávl na prázdno a špička jeho kordu se instinktivně zastavila a propíchla bílý dívčí krk přímo v dolíku nad klíční kostí.

Od Zvičiny se zrána hrnuly tanky s ohlušujícím rachotem a ty úplně první byly polské. Vlajky rozhodně nikdo nevěšel, spíše ramena a ulice byla najednou plná chaosu. Byl to bojový, velmi prašný a zadýmaný den.

Karel sice jako zubní lékař věděl, co způsobil, ale byl přece jenom v šoku. Chroptěla. Rychle se pokusil zastavit krev, zavolal přes plot na přítele Jana a jeli do nemocnice.  Byl celý rozklepaný a koktal. Chroptěla. Cestou míjeli šokované obyvatelstvo, které se jim pletlo pod koly. Málem ji přece zabil.

Byli na kordy, David s Karlem. Stalo se snad však příliš mnoho, mnoho na jedno léto. Rodina Stainerových odvezla začátkem školního roku Beátku z nemocnice na revers a až poté odjeli s pátou kolonou směrem do Rakouska. Málem to nepřežila a ještě po letech v Americe se jí mimochodem někdo ptával na drobnou jizvu, kterou si zrovna nestačila skrýt přívěskem či šátkem. 

Občas se taky nemohla v noci nadechnout, vlastně zpočátku skoro pořád...Na Karla nezanevřela, ale ty noci byly urputné. Raději skoro seděla, zrovna jak nějaká šlechtična. Bála se  také spánku a vodorovné polohy. Málem tam zemřela.

Karel po roce obdržel za vzornou reprezentaci v tenisu zdarma pobyt V Moskvě. V SSSR se seznámil s Katkou, která tam byla  rovněž jako jubilantka. Po společně strávené výherní rekreaci následoval společný život s jistotami a mantinelem.

David za velmi podivných okolností utonul v řece, místní noviny o tom zveřejnily jen krátký článek v rohu novin. Do novin byla zabalena gramofonová deska s Waldemarem Matuškou s osobním věnováním "Krásné Beatě", kterou opatrně vyndal pan Stainer z balíku ve Vídni.

Pan Alan se vydal na služební cestu do Švýcarska a už se nevrátil, ačkoliv jeho znárodněné šumáky se ještě asi měsíc rozprodávaly a tehdejší děti na ně stále po letech vzpomínaly a srovnávaly s jinými šumivými produkty v proběhlém čase...