Bekovky

Něco vám povím, v retru jsme u padesátek, frčí totiž čepice zvané bekovky. Ani nevím proč, ale doufám, že to nebude s retrem tak horké a schůzovitost a bujarost oněch let budovatelství vyfičí. Aneb synům rvu furt kšiltovky!!!

Prostřední syn ale čepici nyní nechce. Říkám mu: "Jonáši, ty bys měl mít kamaráda, podívej na bratra, za ním chodějí kamarádi i kamarádky už od třičtvrtě na sedm ráno k nám domů a ještě v sedm večer poslední odcházejí, někdy i mi telefonují, občas se přiznám mi to leze krkem, a ty- nic." Sklopil hlavu. 

Bekovky dnes nabízí i jedna známá sportovní firma, dále se nosily v devadesátkách, ale s obráceným kšiltem.

Vřele jsem Jonášovi doporučila spolužáka Mikuldu, šel s ním dvakrát ke škole, zřejmě ale, aby mi udělal radost. Tuhle mi nevím proč, při činnosti zvané vysávání sdělil, že už si své kamarády našel. Jak mne to uklízení vysálo, tak jsem ho ani příliš nevnímala.

Jdu takhle kolem hospody, jako ostatně několikrát za den denně do práce a z práce a místní štamgasti ze zahrádky na mě pokřikují, ačkoliv jindy jen od půllitrů slušně zdraví, popřípadě se diví, že mi stále někdo zastavuje na přechodu: "A kde máte Jonáše, my jsme ho dlouho neviděli, co je s ním?" "Máme ho rádi!!" Skupinka vypadá, jako by na moment přestala hrát partičku petanque, je pěkně a bekovky mají tudíž napařeny na hlavách...

Hrklo ve mě a začlo mne to zajímat.Jonáš je čtvrťák a už ho zná celá hospoda? Ukázalo se, že cestou ze školy s pány mudruje a konzultuje své školní známky a poznámky, kdoví co jim sděluje, možná je trápí, že mezi ně dlouho nešel Jonášův děda.

"Ale mami, já ti to přece říkal, že už jsem si kamarády našel!"

Snad si potají nečetl z mých knih, měla bych je schovat na skříň, jako můj otec přede mnou, protože Škvorecký píše: "Vzorec blaha- dívky, chlapci, alkohol, nikotin a hovory a politice" a tamtéž: "Měli prohibici a odhlasovali si, že z pokut za prodej chlastu polovina odměny připadne udavači..."

Jeden můj spolužák jednou seděl k ránu s bekovkou na jakémsi baru a tam ho balil Harapes, měl ještě doutník a nevěděl, kde se ocitl...

Pravdou zůstává, že před týdnem šel Jonáš hodinu ze školy. Vlastně co se mu tam může stát- kouřit se  v restauraci nyní stejně nesmí, tam ani to oregáno nikdo nebafe, jak je prý u chlapců dnes v módě.

Štamgastům oznamuji: "To víte pánové, šel radostně ze školy, poskočil si a namohl si kotník!" 

"Tak ho pozdravujte!" Říkají mi zklamaně. 

Jiné mé dítě naštěstí neznají, to by tak hrálo, vlastně za to můžu já, která jsem ho nutila mít přátele a nepřímo ho tak poslala do chřtánu restauračního! Nepřestanu si to vyčítat. Ačkoliv bych jim mohla směle dát nálepku "Společnost přátelská rodině."