Andante moderováto...

Život sám sebe předžvýkával, vše se zdálo být jasné a automatické, jednání, postoje, organizace. Na jednom večírku Vilma ukradla časopis Respekt a bylo jí druhý den trapně, museli už jít, ale přála si ho zkrátka dočíst dokonce..

Kolem ohně se všichni ohřívali jako dávní pohané a až pak hostitel pronesl filosoficky do stávajícího černého ticha: "A všimli jste si toho taky, že člověk atˇ začne čím chce, vždycky stejnak skončí u Hitlera?"

To bylo ovšem ještě v době, kdy měla takzvaný vztah, a o všem se mluvilo jako o vztahu. Jaký máte vztah k práci? K lásce? Kladný? Záporný?

Nakonec si ale připadala dočista  jako Tachecí, protože dostala diplom o absolvování programu OS pro státní zaměstnance. Jako Lízinka si připadala ostatně vždy, když ji okolnosti donutily chovat se jako polda, hlídač a peskovatel. Vykonavatel.

 Ale hlavně, už neplakala na konci Bronzového pokladu, jak byla kdysi přistižena rodiči, měla zabraňovat únosům, předávat vzdělávací akreditované  informace, zavírat okenice, na obálce zubil se Nohavice a zachovávat dokola poker face. "Pojdˇme se napít, ať nám mají z čeho slzy týct..." Pustila si vždy pěkný song.

Na horách v ozdravovně se rusky nevyučovalo, tedy alespoň prozatim... Youtuber generace se smála videím a snad návdavkem i idejím.

Po hlasování nosili mnozí černou pásku a opět si vzpomněla s jistou nostalgií na oba mrtvé náčelníky Krkonoš. Slyšela  takové monotonní pískání, které vyluzovali Ti, kteří vycítí napětí ve společnosti, opět mimochodem cis2. Čili zvonění, doufala jen, že ne poslední, spíše polední.  Bylo už asi třeba nasadit si kravatový pohled. Leit motivem dní mohl se stát ale Loudající se půlměsíc, který se mezitím, jak by řekli nadšení retristé, alias příznivci vyrudlého retra, příživnicky coural klidně jakoby nic oblohou...

"Či-je stě husličky čije?" Znělo na plný perdy pokojem a bylo chvíli fajn... Příbuzní nejstatečnějšího českého kominíka měli srdeční zdravotní problémy. A náčelník byl dvojitý agent, což s nevšedním zájmem vyslechla od mongola, jak by jinak mohl mít na cele psací stroj?

A láma nejvyšší rok před prosil za úsměv, který by kéž se vrátil do institucí. " A kdo se na samé dno potopí, kdo potopí se ke hvězdám pro prstýnek?"

A jako jí bylo ustavičně hledat své jméno, za což mohli  hlavně její předkové,  že si nemohla přijít na jméno, a proto se prozatím počastovala mnohými neotřelými přezdívkami, jež nasbírala, vytrácel se místy jakýsi smysl... Pakliže ovšem na jméně nějak obzvlášť záleží... Neuchopitelná konstanta.

Svědomí utišila tím, že ačkoliv jednu knihu Kohoutovu koupila za dvacet káčé, tak za Katyni vypálila bratru rovných 5OO kaček, ale vůbec jí to nevadilo, naopak byla vlastně ráda...

Už šlo jen o to, rozlišit briskně, které touhy plnila předkům a které jen sama sobě, což nebylo zrovna jednoduché, jejich ženy toužily po všem, co ona už představovala. Co chtěli muži, jí zůstávalo asi  navěky naštěstí tajemstvím...

Dávali "V zámku a podzámčí", napadlo ji, zda se dobová černobílá vrchnost neznala s Trautenberkem, či s nadřízeným Krakonošem. A to prý chtěli přestat dávat číst Němcovou, byla by to škoda, spisovatelek je málo... 

A dům může být tupoúhlý. Cloumalo s ní Moře nepokojů, ale meziplanetární šepot jí nechával v klidu, hypnos  u ní fungoval dobře v klidu i ve dne...