Milá paní Ortová, četla jsem dost Vašich blogů a hodně z nich se mi líbilo, ale tenhle stavím na pomyslné stupně vítězů.

Vždyť je to téma staré a přece věčné! Tolik spisovatelů už to zažilo a zpracovalo.

Na každém, kdo měl to štěstí prožít dětství s laskavým a chápajícím dědečkem/babičkou je to tak znát! (i na Vás.)

Když už se dnešní rodiče vymlouvají na hektickou dobu a na kdovíco, tím spíše by měli vést (a pořád chci věřit, že mnozí vedou) své děti k lásce k prarodičům. Měli by si uvědomit, že to dělají nejen pro citový rozvoj svých dětí, pro radost svých rodičů, ale taky zejména pro sebe: dávají příklad, jak se mají jejich děti chovat v budoucnu k nim.

Bohužel to, co popisujete, je dnes opravdu na vzestupu.

Milá paní Blanko, moc Vám děkuji, ale Vaše pěkná slova Vám s chutí oplácím. Napsala jste to od srdce a moc pěkně, naprosto s Vámi souhlasím a vlastně k tomu už nemám vůbec co dodat. Děkuji!

Můj nevlastní šestiletý vnuk je můj parťák a pomocník. Všechno děláme spolu, jezdíme na kole, lyžujeme, pomáhá mi v kuchyni i na zahradě. Nedávno měl svátek, tak dostal ode mne profi nářadí, ať má trvalou vzpomínku.

Milý Josefe, tohle je to nejkrásnější, co člověk může zažít. A věřte, že vnouček si to bude pamatovat celý život.

Velká karma.

Moc Vám děkuji!

Krása.

Má žena vymyslela a poté jsme společně realizovali "dějepis pro vnoučata", historie našich rodin. Vždy se k tomu mohou vrátit a zjistit co se dělo. Je tam toho dost a děti a vnoučata jsou vděčná.

No to byl od Vaší ženy skvělý nápad. Opravdu výborný!!!

Krásně nápsáno

Milá Soni, moc děkuju!

Ahoj, tak vzhledem k mé zálibě v genealogii jsem na tom velmi dobře, Dědeček Václav Vodvářka byl kovářem v Lhotě u Borovan, bohužel zemřel dříve, než jsem se narodil. Mám ale jeho fotku, byl to štramák s mohutným knírem typu H. Poirot. Druhý dědeček František Kaštovský byl hostinským v Ostravě Vítkovicích, kde dodnes existuje Hospoda u Kaštovských. Pamatuji si jej, zemřel, když mi bylo 10 let. Měl krásnou zahradu a vzpomínám si, jak si zpíval, když ošetřoval keře angreštu a rybízu. Měl mě moc rád, vím, že se na mně vždycky usmíval a kupoval mi kokino.

Tomáši, tak to jsou krásné vzpomínky. Dědu štramáka bych ráda viděla, poirotovské typy jsou mi sympatické. A jak se znám, tak u každého angreštu a rybízu, který potkávám, bych v duchu slyšela dědečka zpívat.

Moc krásný! Hezkej zbytek víkendu přeju.

Milý Marku, moc děkuju, ať má pro nás neděle něco příjemného v batůžku.

To je krásně napsáno, Zdeňko.

Jen už si holt nevybavím, od kterého věku jsem sám znal jména a příjmení svých prarodičů (určitě to ale bylo mnohem dřív než v páté třídě) a odkdy svých praprarodičů a dalších předků a širší rodiny.

Když já si dneska vzpomenu na ty úžasný příhody, který mi vyprávěl děda muzikant, většina z nich byla vtipných, tak jsem moc ráda, že jsem jako dítě měla trpělivost je poslouchat. Ale co trpělivost, já jsem se na ně vždycky těšila.

Zdeňko, napsala jste krásný, lidský text. V aktuální prapodivné době "debilizace civilizace" vzácnější než zlaté rezervy celého světa. Díky!

Milý Jaroslave, to jste mi udělal radost, Vaše reakce mě potěšila i rozesmála, moc děkuji!!!

Skvěle napsáno, dlouho jsem nečetl tak pěkný, lidský, pravdivý blog. Doba bohužel spěje trochu jiným směrem, ale jsem přesvědčen, že později ve zralém věku ta dnešní děcka si na prarodiče vzpomenou a bude jim líto, že se tenkrát nezajímala. I dnes ještě je dost rodin, kde jsou vztahy s babi a dědou v pořádku, ale ubývají, ubývají...

Díky za tento blog a přeji vše dobré.

Pane Soušku, moc Vám za ta pěkná slova děkuji!

Jsem ráda, že i ve své knihovnické profesi vidím, že snad není vše ztraceno. Hlavně když přijde babička s vnoučaty, společně si v dětské půjčovně vybírají knížky, listují v nich, povídají si nad nimi, dohadují se, kterou si vypůjčí domů a pak babičce ukazují, kterou si vypůjčili minule a vyprávějí jí, o čem byla. Tyto chvíle patří v mém povolání k nejkrásnějším.