Po nadějně znějícím nadpisu, text pokračuje něčím velmi současným.

Problém není ve známkování, či neznámkování. I to co píšete výše jsou super vize. Ale ne každá vize má právo na život. Protože narazí na realitu. A ta je: Nemáme pedagogy nebo alespoň je málo lidí ochotno přijmout její principy. Tedy známkování škodí. Protože s ním společnost neumí pracovat. Proto je tlak ho rychle odstranit. Je to takový QuickWin. Za málo, hodně muziky. Šlo by to, i jak píšete, za předpokladu, že společnost bude vzdělaná ve výchově a pedagogice. Ale tak to bohužel není.

Máte, bohužel, plnou pravdu. Taky by pedagog musel mít k takovému přístupu vztah, být pro něj zrozen. Ve vzdělávání platí více než kde jinde, že: Když dva dělají totéž, není to totéž.

Díky za zajímavé čtení. Myslím, že známkování ve vyšších ročnících není špatné. Musí se ale umět . Není to trest, ani zvednuté stavidlo pro frustraci učitele. Dobře zvládnuté je podle mě jednoznačně stimulem a motivací pro samotné učení se....

Děkuji, Filipe, souhlasím.

Já nevím jak Vám všem, ale mně známky neuškodily. I když kolikrát nebyly úplně skvělé. Ale žijeme v době, kdy je potřeba měnit úplně vše. I to desetiletí fungující. Každý chce mít pomník.

děkuji, o pomníku skvělá poznámka.

V poslední době jsem dospěl k názoru, že naše vlády se rozhodly zničit všechno, co dosud dobře fungovalo a nahradit to úplnými nesmysly.

V kontextu clanku - vy myslite, ze znamkovani vzdy a za vsech okolnosti dobre fungovalo spravne?

Známkování blbost není. Známkování je způsob hodnocení, který má svoje plusy i mínusy. Je-li něco blbost, pak je to spíše interpretace známek, ať už jako objektivního či kvantifikovatelného hodnocení, čímž ani jedním nejsou. To první je asi jasné - kromě obou extrémů se může hodnocení stejných výsledků různými hodnotiteli lišit klidně až o dva stupně. K tomu druhému poznámka, že i v jiných oblastech (např. užití hodnocení na škále v rozhodovacích procesech v těžařském průmyslu) dospěla řada expertů (především statistiků) k závěru, že je to vlastně kontraproduktivní, tj. má prokazatelně horší výsledky než rozhodování na základě osobního úsudku jednoho či konsenzuální shody malé skupiny posuzujících expertů.

V čem má ministerstvo pravdu, že v tradičním školství chybí formativní hodnocení, které by v průběhu roku umožnilo upravit individuálně tempo i obsah výuky. Souhlasím s vaším názorem, že v ideálním případě by se na tomto hodnocení významně podíleli i žáci (od druhého stupně, na prvním stupni by tuto roli zastávali více zákonní zástupci) a studenti. Hlavním smyslem není to, aby měli "hezké" hodnocení, ale aby si za ním stáli, stejně jako za vzájemně odsouhlasenými kroky ke zlepšení. Toto je opět něco, co se osvědčilo i jinde, ať už šlo o léčbu závislostí nebo sportovní tréninkové programy pro mládež. Problémem je, že ani pro individualizaci, ani pro samotné vypracování formativního hodnocení učiteli není časová kapacita. Ani se to moc neumí (či nechce umět).

Ve výsledku se tedy dá očekávat, že v případě plošného zavedení se to bude nějak vlažně následovat, ale ke kýžené změně, kterou je možné kvantifikovat např. metrikou pozitivního vztahu ke škole, kde jsme celosvětově na jednom z posledních míst, to nepovede.

Více na https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/skola-magicke-formativni-hodnoceni.A221223_152323_p_spolecnost_nef

Velice děkuji, Jiří, i za proklik na zajímavý text. Naprosto souhlasím. Bylo by to na delší diskuzi. Právě ta časová kapacita je pro mě překvapivá. Právě tam bych uvítala, aby sálo dlouhé slovní hodnocení psané kantory po večerech nahradil dialog žáka s učitelem. Budování schopnosti kritického myšlení, prioritizace a dalšího. Vždyť s těmi dětmi už nikdo nechce mluvit. Na medicíně to tak zatím není, ale na většině ostatních vysokých škol je většina zkoušek písemná. Co se slovního hodnocení týče, mám i jednu pozitivní zkušenost, kdy naše paní učitelka v nižších ročnících dětem k vysvědčení přidala list papíru s krásným slovním doprovodem. To se mi moc líbilo, bylo to velmi lidské. Dětem bylo uchováno na památku.

Dokud bude školní docházka povinná, ději ji budou brát jako zlo.

Mě osobně se líbí školy typu Sudbury Valey. Profesoři pedagogiky ji ignorují, ne ze zlého úmyslu, ale proto, že ji nedokáží absorbovat do rámce svých názorů na vzdělávání. Model vzdělávání této školy není variací standardního vzdělávání. Není progresivní verzí tradiční školní docházky. Není to Montessoriho škola, Deweyho škola ani Piagetova kontruktivistická škola. Je to něco úplně jiného. Pochopení této školy vyžaduje kompletně odlišný způsob myšlení než ten, který převládá v současném vzdělávacím systému. Musíme začít s touto myšlenkou: Dospělí nekontrolují vzdělávání dětí; děti se vzdělávají samy.

V souvislosti s posledni vetou - napadlo Vas vubec, kam by tato skvela myslenka vedla?

Neni - muj nazor. V realnem zivote je clovek hodnocen/znamkovan neustale - vysi platu, postupem v zamestnani, prestizi v oboru ... vycet je dlouhy. Pristup 'mile deti, vsechny jste vlastne uzasne' vede k demotivaci jak tech nadanych, tak i tech na opacnem konci spektra. Toto tema je prilis obsahle na kratky prispevek a tak zustanu u vyse napsaneho, pouze dodam, ze kvalita ucitele je primarni, bez ohledu na system hodnoceni.

1) Nadane dite opravdu nepotrebuje jednicky k tomu, aby melo motivaci. Z tech jednicek se ani dite, ani rodic vlastne nedozvi, ze je dite nadane.

2) Dite az do 6 let v podstate hodnoceno neni. A pritom MA v tu dobu nejvetsi motivaci k uceni. Neni to zvlastni?

Mohlo by to mít i vývojová stádia. Beztak je již někteří progresivisté hlásají.

Začalo to nesmyslnou inkluzí.

Teď tedy slovní hodnocení.

Následovat bude, jak naznačujete, samohodnocení - učitel již z hodnocení vyloučen.

A hvězdným finále bude, že se děti budou nejen samy hodnotit, budou si i vybírat vyučovací předměty.

A bude........

O úplném vyloučení kantora z hodnocení není v článku zmínka. Co se výběru vyučovacích předmětů týče, toto již probíhá ve vyšších ročnících gymnázií. Je logické, když půjdu studovat medicínu, že si vyberu více hodin biologie a chemie, příp. fyziky, na úkor dějepisu a opačně tomu bude, když půjdu studovat historii. Opravdu není důvod, aby se dítě zabývalo detailně vším, v té škole už téměř i spalo a v konečném důsledku neumělo pořádně nic. Vzpomínám si, že v předposledním ročníku gymnázia měl syn běžně 6 hodin a dva dny dokonce 8. Tedy jako regulérní pracovní dobu, pak ještě přípravu doma na další den.

Čtení jsem skončil hned v úvodu, když místo českého "vzdělávací" tam je "edukativní" ...

Tak jsem Vám to opravila, ať to můžete dočíst. Přeji krásnou sobotu, Jana Martincová