Rozvinu trošku tu poslední větu článku. Nedávno jsem se s kamarádem bavila, co bychom dělali, kdybychom věděli, že nám zbývá měsíc života. Kamarád řekl, že by se snažil co nejvíce užít si. Já jsem řekla, že bych asi nebyla schopná moc si užívat, protože by mě trápila myšlenka na konec. A ve skrytu duše bych doufala, že se stane zázrak a že budu žít dále. A co bys, Ivi, dělala Ty?

Milá Jarmilko. Je zvláštní, že se mě na to ptáš. Téma smrti mi přišlo do života minulý týden ve snu a od té doby mě provází. Nevím, jak bych se zachovala, kdybych věděla, že za měsíc zemřu. Podle mě to nikdo nevíme, když jsme v té situaci nebyli, můžeme se jen domnívat. Pokud ze smrti máme strach, těžko bychom si dokázali ten čas užít. Učím se být vděčná za to, co mám, ale na ničem nelpět. Cítím, že tak je to i s životem. Máme být vděční za život, ale nemáme na něm lpět. Dostali jsme dar života a jednou, až se naše dny naplní, náš život skončí. Je důvod se bát? Cítím, že ne. Proto bych asi ani nedělala nic moc zvláštního. Za mě je život vzrušující tak, jak je. Není třeba nic moc vymýšlet. Na životě je nejvíc naučit se vnímat celou svojí bytostí to, co je teď. Teď mě někdo potěšil, co je to za stav, co teď prožívám, kde všude to cítím? Kdo se raduje? Raduje se duše, protože jsem pro někoho něco dobrého vykonala nebo se tetelí blahem moje ego, protože ho někdo polechtal? Mám strach, chce se mi od něj utéct, ale neudělám to, protože ve skutečnosti není, čeho se bát, je to program v hlavě a já ten program chci přepsat. Jsem s tím strachem tak dlouho, dokud se v jeho společnosti necítím v klidu. Náš život je vzrušující sám o sobě, jen my o tom nevíme, nevšímáme si toho. Měsíc před smrtí bych si užila své těžké ráno, dalo bych si něco dobrého k snídani, objala svoji dceru, zavolala svojí mamince a svému tatínkovi a šla se projít. Každý den bych se milovala s přítelem a usínala v jeho náručí. Nejvíce času bych ale trávila sama se sebou v tichu, abych neminula pocit vděčnosti za život, za vše co mi bylo dáno tady prožít a pocítit na tomto světě.

Blbé je, že ti, kteří by si to měli přečíst co nejpozorněji, si to nepřečtou vůbec, protože to považují za tlachání...

Karma.

Milý Lumíre. Ve skutečnosti je to tak, že se k nám dostávají právě ty informace, které potřebujeme slyšet. Některé k nám doléhají, aby v nás právě vzbudily neklid a my se pak potrénovali v tom vystřeďování se a udržení si vnitřního klidu přes všechny vnější okolnosti. Jiné k nám přicházejí, aby nás podpořily, posunuly, ujistily, že jdeme správně a nebo jen pohladily. Každý vibrujeme na jiné energetické úrovni. Lidi, kteří si můj článek nepřečtou, jen vibrují na jiné energetické úrovni než já. Pro ně nepíšu, takže je vše v pořádku. Mějte krásný den. Iva

Krásný den, Evi.