Chybí zde jeden důležitý aspekt a tj. že běloruské obyvatelstvo, ale hlavně armáda nejsou tomuto válečnému dobrodružství nakloněni. A tudíž je běloruský vpád velmi nepravděpodobný.

Od začátku přepadení Ukrajiny čekám, kdy si Lukašenko najde záminku, aby mohl Putinovi pomoct.

Nebo až Putin najde na Lukašenka něco, co s ním bude muset pohnout.

Informace z jedné strany slepě akceptovat a z druhé strany zpochybňovat. To už jsem jednou zažil. Lukašenko není typ, který by někoho mohl milovat. Takoví milují jen sebe. Jeho vztah k Putinovi je ryze účelový a je škoda, že se o kus dál nenajdou podobně uvažující. Ušetřili by sami sobě i širokému okolí plno starostí.

A co tím chcete říci?

Ja si myslím, že v Bělorusku by v případě útoku byl odpor obyvatelstva i armády dost velký. Možná až takový, že by to smetlo i Lukašenka. Těch sabotáží tam v únoru i březnu bylo dost.

Nevěřím tomu Tomáši.

Lukašenko, je stejně jako jeho učitel putin vrah, despota a diktátor. Samozřejmě, tak jako v Rusku, se najdou lidé odvážní, ale situace je tam jiná, než například u nás, v roce 1989. Tito vrazi drží moc pevně ve svých rukách a navíc tuší, že v případě jakéhokoli převratu by pravděpodobně nedopadli stejně dobře, jako kdysi soudruzi u nás.

Spíše bych se přiklonil k tomu, že by se opakovalo Rumunsko a tito zločinci by byli popraveni. V lepším případě zbaveni všech svých nakradených majetků a dlouhodobě vězněni.

I proto se své moci drží zuby, nehty. A v tom právě ční to největší nebezpečí. Oni opravdu nemají kam ustoupit. Udělají vše, jen aby u moci zůstali.

Tudíž se obávám toho, že Lukašenko je schopen střílet do vlastních stylem, jakým to umí zločinec bez charakteru.

Řekl bych, že právě on to svému národu již dokázal a obyčejní lidé, tak jako všude ve světě, chtějí mít klid. A to i když sami vědí, že ten klid je vachrlatý. Nevěřím, že Bělorus věří tolik lžím propagandy, jako rusák. Ale jak se chcete bránit, když nakonec nevíte, kdo a kde vás udá? Když se denně bojíte, zda vám na dveře nezaťukají pánové s neomezenou mocí a neodvezou vás bez soudu, někam hodně daleko? Dost možná navždy.

I proto budu dokola tvrdit, že je naší povinností Ukrajině pomáhat, seč nám síla stačí. A to i za cenu našeho pohodlí. Protože pokud by k nám přišlo něco podobného, jsou naše životy opět smutné a šedivé.

Mě například udivuje, že se mezi námi najde dost těch, kteří si toto riziko neuvědomují a co hůř, snad i přejí.

V diskuzích a na tomto blogu, se o tom přesvědčuji dnes a denně. Je to strašné, ale ztratil jsem iluze o tom, že lidstvo touží po svobodě, míru a klidu. Zdá se mi, že lidstvo diktátory vyhledává a s nějakou divnou formou masochismu, po nich i touží.