Matematicky to chápu, ale fyzikálně tenhle problém nemá smysl. Tělesa, která se k sobě přibližují na velmi malé vzdálenosti, se začnou rozpadat na částice a ty na ještě menší částice, až vznikne neutronová hvězda. Jak to s ní dál je, víme všichni.

A to je podstata vysvětlování v blogu, že těžiště je idealizace, která v realitě neexistuje.

Jak si ti fyzikové vyhrají s nulou. A co když nula ve skutečnosti není nula, ale začátek něčeho jiného, co zatím neznáme.

Není to trochu nicneříkající sdělení?

Jen technická:

Jak mohl Newton přejít na "d'Alambertův přístup limity", když d'Alambertovi bylo v době Newtonovy smrti teprve 10 let?

To je prosté. Začal to Fermat (1601-1665), takže Newton (1642-1727) se s tímto přístupem seznámil, pokud vím. A nebyl to jen Fermat, ale i další v té době. d'Alembert (1717-1783) tento přístup začal používat velmi hojně, takže ho proslavil, a proto tuším, že se spojuje s jeho jménem nejčastěji, ale nebyl jeho autorem. Ovšem až Cauchy (1789-1857) limity definoval zcela konzistentně.

Ale jdu upřesnit text blogu, když se zdá zavádějící.

Newtonův problém s nekonečnem způsobila nula, tedy v hmotný bod s nulovým neboli nekonečně malým rozměrem. Zjednodušení pro výpočty přineslo jejich zesložitění; to jsou paradoxy!

Prostě nahradil počáteční bod v nule, kde mu vycházelo nekonečno, počátečním bodem nekonečnu, kde nu vyšla nula.