Potápění má na svědomí i pár našich známých osobností.

Pokud bych si mohl vybrat a něco si přát, tak bych rád umřel v devadesáti letech na nějakém golfovém hřišti následně poté, co bych dal svůj první "hole in one"

Když se na to podívám z druhé strany: pán měl hezkou smrt, rychlou a rekreační. Někoho prostě zachránit nejde, i když mu budete masírovat srdce hodinu, epilepsie pod vodou není moc perspektivní situace - paní se neměla potápět. Mně tyhle stesky a úvahy nad smrtí připomínají, že žijeme v konzumní společnosti, kde by si lidi chtěli užívat a užívat a užívat a pak jsou překvapeni, že užívání má konec. Všechno jednou končí. The End. Go to Afterlife.

No tak to mě překvapilo také. S epilepsií se často potápět?...