Děkuji Vám za zastavení a čtení.

a samozřejmě za milá a upřímná povzbuzení...

No, ti řeknu super. Jo, tak nějak bych to napsal............

Velmi dobře napsáno.

Bezmoc a beznaděj má občas touhy nás prohlodat a prostoupit do všech buněk. Jsou chvíle, kdy si mnozí hledíme spíš zalézt do kouta a je jedno, jestli v místnosti nebo v duši. Ale je jedna ověřená realita-čas hojí duše zraněné i rozervané. Ne, že by byl univerzál a všemocný, ale on to má, tak nějak, v popisu práce a vyvažuje tím nemilosrdný úprk předvádějící zase v jiných situacích.

Samota je pro někoho cílem jeho snažení, pro jiného zase noční můrou. Pokud ale máme možnost vlastními silami či s dopomocí změnit nežádoucí status quo, je dobré se o to pokusit, kdyby se nám do toho nechtělo ani malíčkem. Nečinnost a apatie není ten nejlepší rádce a východisko.

Moc hezký blog.

Paní učitelko, máme vás rádi

tak tenhle článek se Vám povedl

mnohem více tamten, nicméně díky za zastavení

Ono jednou i do těch bezútěšných míst vně i uvnitř zase zasvítí světlo....

Tohle umíš a dnes mi ta melancholie docela sedla A kdyby ti "oni" nebyli, nebylo by na koho svádět naše hříchy, viny, selhání, křivdy... Takže vlastně "oni" hrají v životě důležitou roli pro naše vyvinění se, proto "jim", ikdyž na ně nadáváme, odevzdáváme své životy, svou svobodu a odpovědnost. Jak pohodlné.

Radko, my dva Ti přejeme hezké vzpomínky na tátu!