Pane Stejskale, svým brojením proti mariánskému sloupu se už stáváte směšným a úspěšně se zařazujete po bok různých jiných fanatiků.

Ve jménu obětí nenávistné rekatolizace, s vědomím toho, že k postiženým patřili i moji předci, budu směšným fanatikem rád.

Vy me matete, co teda doopravdy jste? Evangelik nebo judaista?

Věřte tomu nebo ne, nejsem ani evangelík, ani judaista. Nicméně vyrostl jsem v protestantsko-evangelikálním prostředí, které zformovalo můj vztah k českým dějinám a pozitivní postoj k české i světové reformaci. Nejsem Žid, ale Čech, tudíž nemohu být ani judaista. Můj vztah k Izraeli je dán dvěma věcmi: uvěřil jsem biblickému poselství a ztotožnil jsem se se sionistickým projektem.

Byl to památník tříměsíční obrany Pražanů v r. 1648 proti obléhání Švédy, kteří chtěli na konci třicetileté války Prahu ještě dobýt a vyloupit. Praha se ale ubránila a bylo rozhodnuto postavit na paměť hrdinné obrany a ukončení třicetileté války památník, protože tímto obléháním třicetiletá válka skončila. Jezuité chtěli, aby sloup stál na Mariánském náměstí v blízkosti svého sídla Klementina. Místo ale bylo vybráno na Staroměstském náměstí, na místě, kde původně stál pranýř. Na ten přibili saští vojáci ke zneuctění uloupené Staroboleslavské palladium v roce 1631, kdy obsadili Prahu. Postavením sloupu mělo být toto pohanění odčiněno. Sloup byl postaven i v blízkosti domu na rohu Staroměstského náměstí a Železné ulice, kde v době bojů visel gotický deskový obraz Panny Marie, u kterého se Pražané modlili a který byl nošen do nejtěžších bojů. Tento obraz je důkazem, že sloup byl postaven na paměť obléhání Prahy Švédy a ne na paměť bitvy na Bílé hoře, k níž se váže jiný obraz, „Adorace Krista“. Jeho kopie je umístěna v kostele panny Marie Vítězné na Bílé hoře. Na paměť bitvy na Bílé hoře nechal postavit mariánský sloup v Mnichově její vítěz, vévoda Maxmilián Bavorský. Architektura pražského mariánského sloupu byla v dolní části komponována tak, aby v ní bylo možné tento obraz umístit. Autorem sochařské výzdoby sloupu byl mladý sochař Jan Jiří Bendl. Autor architektury není znám. Sloup byl postaven v roce 1650 jako čtvrtý v Evropě (Řím, Mnichov, PhDr. Karel Kavička Akademický sochař Jan Bradna

Téma bude zřejmě nadále kontroverzní, zůstanou odpůrci i příznivci. Zajisté není od věci diskuse v rovině historické, uměnovědné a umělecké, i tam se ovšem interpretace budou lišit. Zbytečné mi ovšem připadají diskuse v rovině ideologické, to se vracíme v myšlení o několik století zpět. Tady bych doporučil protivným stranám, aby se odebraly na Bílou horu, a tam si to rozdaly.

Na druhou strany tyto konfesijní důvody pro odmítnutí sloupu jsou pro mě srozumitelnější než "vlastenecké" protesty proti dejme tomu znovupostavení Radeckého pomníku. Nebo obnovení kašny se sochou rytíře Rüdigera v Jablonci (sochař Metzner umřel už v r. 1919, spojení s nacismem je v tom, že tam později náckové chodili rádi hajlovat).

Symbolem smíření se sloup asi nestane (tím by mohl být třeba kalich instalovaný před pár lety do průčelí Týnského chrámu - mám dojem, že katolíci nijak zvlášť neprotestovali...).

A námitky kunsthistoriků jsou sice do jisté míry oprávněné (další mají opačný názor), ale sloup není jedinou stavbou, která se potýká s podobným problémem. Taková obnova Betlémská kaple také neměla zcela pevné podklady, při realizaci došlo i k omylům, byla zatížena mohutnou propagandou, ale dnes už si na to sotva někdo vzpomene. Třeba tomu tak bude i v případě sloupu

Nechápu autorovu urputnost s jakou oživuje několik staletí staré náboženské války. A k tomu seznamu protestujících kunsthistoriků - kdyby se zastánci obnovení Mariánského sloupu pokusili o něco podobného, určitě by se jim podařilo nasbírat slušný seznam podpisů významných osobností podporujících jejich úsilí. Postoje k jejich snahám se u veřejnosti postupně měnily, což dokladuje i změněný postoj pražských zastupitelů.

Z katolické strany nikdo nevysvětlil, v čem spočívá to, že nás onen sloup právě v této podobě údajně spojuje. Vám karmu, zdraví a trpělivost.

Dobrý den Zdeňku, poctivě? Odkazy sem dává jeden z nich i na této stránce. A stejně poctivě... Kdych věděl jaké utrpení pro evangelický. komunisty a očividně i část ateistu ten sloup představuje, asi bych byl pro jej nepostavíit. Skutečně jsem si myslel, že třicetiletá válka už je trochu historii.

Tak jsem o víkendu zavítal na blog.idnes.cz. A vidím, že je to tu stále stejné, možná stále horší. Národ věčných nespokojenců, brblalů a kverulantů. Stále se mezi sebou především hádáte, kdo je horší. Tak já vám to povím.

Nejhorší pro české země nebyli nacisté, ani komunisté, na které povětšinou oprávněně nadáváte. Nejhorší pro české země byla třicetiletá válka, kdy zemřela polovina obyvatel Čech a Moravy (té vysoké úmrtnosti pomohl také mor, který se během této války snadno šířil). V této válce proti sobě bojovali katolíci a protestanti, obě skupiny se hlásily k Ježíši Kristu a jeho náboženství lásky. V této válce nešlo ani tak o víru, ale byl to boj dvou skupin o moc a bohatství.

Nejhorší pro lidstvo jsou extrémně pojaté ideologie a extrémně, fundamentalisticky pojatá náboženství. Různá náboženství se často mezi sebou potírají. Ideologie to také dělají. Navíc levicové ideologie potírají všechna náboženství. A většina náboženství nemá ráda levicové ideologie a levičáky. Přitom Ježíš byl tak trochu také levičák. Říkal sice blbosti, jako že když člověka někdo uhodí, tak mu má nastavit druhou tvář. Jeho matka, dle známých křesťanských pohádek neposkvrněně počata Duchem Svatým porodila Ježíše. Dle katolického dogmatu Bůh je trojjediný: Otec, Syn a Duch Svatý. Striktně vzato tento Bůh je svůj vlastní syn i otec. Jeho složka Duch Svatý totiž zplodil s Marií Ježíše, jinou část trojjediného Boha.

Mně osobně Mariánský sloup na Staroměstském náměstí vadí i nevadí.

1. Vadí, protože všechna náboženství považuji za přežitek, který měl zpočátku své zdůvodnění, ale v historii škodil a i dnes často škodí. Jsem však celkem tolerantní agnostik a dobře vím, že křesťanství mělo i má hodně dobrých vlastnosti. Vím též, že existuje spousta dobrých křesťanů. Též však hodně zapšklých a zlých. Ti pak nejvíce brojí proti jinověrcům, komunistům a ateistům. Překvapivé pro mne je, že jeden katolík zde na blogu brojil i proti ateistickým humanistům, především tedy proti ateistům.

2. Nevadí. Mariánský sloup je historický symbol doby pobělohorské a též důležitý symbol pro katolickou, byť nepříliš velkou část dnešních obyvatel Česka. Historické sochy bychom neměli ničit, ale dívat se na ně dnešníma očima.

Proč to však nedotáhnout do konce. Jako národ Švejků a recesistů, obdivovatelů mého Jmenovce Járy da Cimrmana na Staroměstské náměstí vedle Mariánského sloupu a sochy Jana Husa umístit i sochy Lenina, Stalina, Gottwalda, Koněva, Husáka, Dubčeka, Havla apod. Tyto všechny sochy by se na Staroměstské náměstí nevešly, tak by se měly umístit na Letenskou pláň. Tam je místa dost. Školní výpravy by tam chodily a učitelé a učitelky by dětem vyprávěli, kdo byl kdo a co zlého a dobrého udělal. Děti by byli na čerstvém vzduchu, měly by zážitek z reálného světa a nečuměli by stále jen do mobilu nebo počítače. Bylo by to takové muzeum Madame Tussauds pod širým nebem. Se skutečnými sochami a žádnými voskovými figurínami.

Moc vkusné by to nebylo, ale uznejte, že taková Eiffelovka se do Paříže také moc nehodí, lidé si na ni zvykli a k Paříži dnes patří.

Je u nás zakořeněn dojem, že většina Čechů byli husité, anebo protestanti. Problém s naší šlechtou měl už Karel IV, protože naše šlechta hleděla si svých zájmů a ne zájmů země. Její neovladatelnost stoupala v době Jagellonců. Většina šlechty nakradla svůj majetek v dobách husitských na úkor církve a proto se z nich stali protestanti. Tím víc jim panovníci ustupovali tím víc rostly jejich požadavky . To vše vyvrcholilo Bílou horou, kde nebojovali Češi, ale žoldnéři, které nebyla šlechta schopna zaplatit a tak se na nějakých boj vykašlali. nás to zachránilo před poněmčením. To byla předehra ke 30 leté válce. Je pochopitelné, že Habsburkové potřebovali upevnit jednotu soustátí a zvolili většinovou víru i v Čechách. Pod Habsburky nastal obrovský rozkvět naši země. Byli zde Jezuité, Piaristé, kteří zakládají školy, kde učí ty chudé zadarmo a v českém jazyce. Zakládají vysoké školy. Jezuité zakládají Klementinum, které se stává centrem vědy a umění, vzdělání. Když český jazyk upadá jsou to opět Jezuité, kteří se jej snaží pozvednout. V době baroka se u nás budují stavby, které dnes obdivuje celé svět. Staví se zde Národní divadlo na které významnou částkou přispívají Habsburkové. Veškerá silniční a železniční síť vzniká době Habsburků, drtivá většina divadel vznikla v době Habsburků Naše muzea vznikají v době Habsburků. Stává se z nás postupem doby průmyslová velmoc. To je ten útlak. ???

Jan Hus nebyl žádný reformátor církve. Chtěl, aby církev dodržovala písmo doslovně a věřil v brzký příchod Antikrista a poslední soud. Byl fundamentalista, protože chtěl návrat k domnělému ideálnímu stavu. Byl to typický středověký člověk a jeho soudci už byli jednou nohou v renezanci, stejně tak lidé přítomní koncilu a svůj čas trávili hledáním antických knih v klášterních knihovnách. Hus se filozoficky klonil Janu Viklefovi, jehož knihy četl a studoval. Jan Hus byl odsouzen kvůli herezím, problém tkvěl v jeho pojetí církve a církevní autority. Hus věřil v jakousi církev neviditelnou, jež nemusí být totožná s viditelnou. K neviditelné církvi patří lidé morálně bezúhonní. Poslední autoritou, k níž se křesťan může odvolat, je Kristus. V tom by se Hus dokonce i shodl se svými kostnickými soudci. Ti si také nedělali velké iluze o papežství, vždyť se ho právě pokoušeli pracně dát z trosek dohromady. Jenže věřili v církev jako instituci a v církevní autoritu, zatímco Hus církevní instituci neuznával. To by byla hereze i z dnešního pohledu. Podle Husa se písmo se má brát doslova. Věřící pozná, co po něm živý Kristus chce. Jak potom zabránit tomu, aby o sobě kdekdo netvrdil, že chápe správně obsah Písma? Pozdější vývoj ukazuje, že skutečně bez církevního dozoru došlo ke štěpení na nové a nové sekty. Hus by se svým pohledem neobstál nejen před dnešní církví, ale ani před žádnou jinou institucí, jež vyznává nějaký objektivně poznatelný řád, nad kterým bdí autorita, aby daná instituce mohla fungovat a přežít.

V devdesátých letech naši, zhraniční a církevní historici, při velmi pečlivém studiu historických pramenů došli k závěru, že Husovo pojetí církve je z hlediska církevní nauky mylné a vede k podvrácení církevní i světské autority, což by nutně skončilo u anarchi, že důvodem upálení Husa nebyla jeho kritika církve a života kléru (nejpilnějším kritikem a napravovatelem života duchovních v Čechách byl sám pražský arcibiskup), nýbrž jeho zásadní odchylky od církevní nauky; na to, že Jan Hus – ač zbožný a bezúhonný kněz – překročil svým učením hranici pravověrnosti, na základě čehož byl církví souzen a odsouzen jako kacíř po právo podletehdejších zákonů.