a slzy, je to smutný příběh.

Děkuji Vám za článek. Příběh té ženy je velmi zajímavý. U mojí maminky jsme také nejprve vypozorovali, že již není schopná si uvařit. Ale jí bylo osmdesát let. Pro sebe si přeji, abych byla soudná do konce života. To raději nějaké fyzické omezení, než toto duševní - kdybych si musela vybrat. Zatím je vše dobré, učím se novým věcem, pamatuji si i dlouhé texty (při zpěvu), což některým mým vrstevníkům již činí potíže. Co dělat, aby to tak vydrželo? Doporučuje se stále mozek něčím zaměstnávat; ale je to skutečná prevence? Myslím, že ne, že tu nemoc má člověk už dlouho předtím, než se projeví.

Vážená paní Jarmilo,

děkuji za Váš zájem o problematiku Alzheimerovy choroby. Chválím aktivity, o nichž se zmiňujete.Důležité je stále se motivovat k činnostem, zajímat se o dění kolem sebe, učit se novým věcem, třeba i cizím jazykům, luštit křížovky, sudoku, nezapomínat na pohyb, ale to všechno určitě víte. A také, pokud možno, udržovat si pozitivní přístup k životu, pěstovat přáítelství.Tak se člověk obohacuje a inspiruje pro každý den. To všechno je vlastně stálá prevence proti problémům s pamětí.

Zdravím a přeji, aby Vaše snahy byly vždycky úspěšné.

Hana Dneboská