https://ligaotcu.cz/pripad-alexie-11-ustavni-soud-stiznost-matky-odmitl-a-usmernil-k-rodicovske-odpovednosti/

Chtěk jsem se k tomu také vyjádřit, ale zásadní věci k tomu už jsou a v nejbližších dnech ještě přibudou na Střídavce. Tak snad jen podotknu, že se poněkud lišíme v postoji k tomu, zda umožnit odcizení dítěte. Zlu se prostě neustupuje. Naopak se shodneme v kritice přístupu státu, který na matčino bránění v kontaktu reagoval příliš pomalu.

Děkuji za další skutečně zasvěcený příspěvek. Jste jedna z mála, kdo umí vyhmátnout, kde se skrývá skutečný problém. Jak je možné, že (i když v honbě za pomyslnou spravedlností) někdo zveřejňuje v bulvárním tisku soukromé, zcela identifikovatelné, velmi intimní a drásavé fotky a videa svých dětí, a ještě se ohání tím, že je to pro jejich dobro? Byly doby, kdy přinést do školy svou domácí fotografii a zveřejnit ji na tablu k nějaké příležitosti byl výjimečný okamžik u příležitosti ukončení školy nebo něčeho podobného, a dlouho jsme vybírali, jakou fotku tam doneseme. Dnes je každodenní zveřejňování fotografií a videí skoro standard, aniž by si lidé uvědomovali, že až si jednou tyto děti budou hledat partnera nebo práci, všude na internetu budou k dohledání videa a fotky, za které se budou stydět a ke kterým budou muset zaujmout stanovisko. To je něco stejně hrozného jako ty dětské dluhy, které se teď už konečně začínají nějak řešit. Jenže dluh splatím, i jako dospělý, a zmizí, kdežto bulvární článek bude někde v nějakém zapadlém archívu na serveru na kdovíjakých ostrovech dál, a až budou ty děti dospělé, bude se jim vracet jako bumerang znovu a znovu a znovu...

Věro, děkuji, že jste se zastavila a četla i napsala. Ano, přiznávám, že z nastavování dětí jako veřejných štítů do médií mám fakt husí kůži a byvám vzteklá.

A děkuji za pochvalu. Víte, pro mne je (bohužel) snazší se zorientovat, protože v podobné situaci dlouhodobě žiji a není z ní v zásadě úniku. A i já mám své mediální alter-ego, které jsem si nepřála a ono si žije vlastním životem s mým jménem. To by přimělo k obezřetnému testování informací asi každého.

Lituju hlavně ty děti, těch se to dotýká nejvíc. A tobě, Jani, dík za přiblížení tohoto příběhu

Naprosto souhlasím, pro děti je to šrám na vždy.

Dospělí už mají nějakou zkušenost za sebou, mají se čím chránit, dokážou se zorientovat nebo by aspoň měli. Je to náročné a život ovlivňující hodně, ale ne tak destruktivní jako pro děti.

Vůbec si nedovedu představit, jak bych si s takovou situací (jako rodič) poradila.

Hlava mi to nebere. Hlavně nechápu, jak je možné beztrestně medializovat příběh nezletilého dítěte. Ano, máme taky svobodu tisku, ale taky novinářskou "etiku", jejíž porušení by mělo stát citelnou částku pokuty, která by se ani nejčtenějšímu bulváru nevyplatila.

Nejsem schopná v tomto případě fandit ani matce ani otci, ale mám silné podezření, že ani jedna ze stran není bez viny. Taky nechápu stát, proč nenařídí v takto zapeklitých případech pobyt dítěte v náhradní rodině (ústavní péče by měla být krajní řešení), když oba rodiče (zjevně) nefungují, jak mají. Tuším, že orientovat se v tomto případu je asi tak těžké, jako procházet se v minovém poli, ale když jde o dítě, měla by snad ksakru existovat jasná pravidla neumožňující manipulaci a citové vydírání ani jednou stranou sporu. A nebo ne?

Ano, upřímně, nadzvedlo mne zejména to video, kde mluví sama A. Je jí jedenáct, je pod neustálým tlakem, neustále netuší, co se bude dít dál a do toho jí někdo (Blesk, ale ten ji asi nepřepadl na ulici) strčí před pusu mikrofon... a vůbec, na netu jsou desítky fotek na kterých má sice zakryté oči, ale její příbuzní jsou tam k poznání, tedy její okolí stejně ví, že je to ona... Toho, kde tohle dovolil, nebo tomu nezamezil, ač mohl, bych na ten internet pověsila taky. O pokutě bulváru ani nemluvím.

Nechci se fakt vymezovat vůči rodičům a hledat viníka. Minimálně prostě oba vlítli do vztahu s člověkem, který už měl dvě děti (otec určitě, matka pravděpodobně) a jeho "vztahová historie" mu byla známá. Kdo tam ale funguje a kdo ne, si vůbec netroufám posoudit. Nicméně sedm let je pekelně dlouhá doba oni teď mají v rukou rozhodnutí, které se k té době vztahuje. Desítky věcí se mohly změnit, posunout, všichni ti lidé se změnili. Na začátku si nejspíš všichni mysleli, že to, že soudy trvají takhle dlouho je mýtus a děje se to zřídka a jinde a rozhodně ne jim.

A teď je v tom jedenáctileté, sedm let takovou zátěží zmítané dítě... škoda slov.

Milá Jano, článek je vynikající, protože přesně pojmenovává jednotlivé kroky tohoto případu.

Také zmínka o tom jak většina lidí slepě věří médiím co napíši je krásně patrné i zde na blogu. Jak jsem psala na fb, ještě "nezaschne tiskařská čerň " a zde již vyskakují články reagující na media a to tak, že zprávě bezmezně věří, i tomu, že je v ní celkem často pokroucená informace směrem jak se někdy novináři hodí.

Děkuji Vám, Naďo. Především za trpělivé pročtení či spíše prokousání se příběhem.

Ano, kromě délky rozhodování soudů ještě kroutím hlavou i nad nekritičností našeho myšlení. Jako bychom pořád nějak "uctívali" to známé "co je psáno, to je dáno." Jenže to pochází z doby, kdy nemohl být publikujícím autorem kdokoliv...

Váš rozjitřený cit v této věci, kterou líčíte lze pochopit.At 1 jste žena a už to Vám dává jaksi od přírody větší podíl chápat a rozsuzovat tyto věci více srdcem.At 2 patrně jste si poněkud podobný příběh sama prožila v manželství, alespoň tak to naznačujete.Odsuzujete a nelíbí se Vám jednání soudu.Nevím.Pro soudce je to vždy ošidná věc nějak rozhodnout. A rozhodnout podle stávajících zákonů, možností, vlastního u'sudku. Ale rozhodnout musí. Nedával bych soudu až tak vysokou vinu za rozhodnutí které učinil.Že na chování svých rodičů v těchto případech doplácí děti, a to někdy strašlivě, je jisté.Dítě je poznamenáno v tomto směru i v dospělosti,A bohužel hodně se jich chová i ve svém manželství podobně.

Článek je dlouhý a asi jsem to nedokázala dobře zdůraznit, ale v žádném případě neřeším to, JAK rozhodl soud a nehodnotím důvody. Nemám k tomu dost informací a dávno už nejsem naivní.

Vadí mi ale, a to hodně, že to hledání rozhodnutí trvalo sedm let.

To je tak dlouhá doba, že nynější, ať už by bylo jakékoliv, rozhodnutí vlastně nemůže být dobré.

Mně už minule zaujalo, že si holka pamatuje to násilí, když musela být tak maličká...

Ona v tom videu tvrdí, že měla šest nebo sedm...

Upřímně, tohle bylo jediné video, které jsem si do pátku nepustila - přišlo mi to už "moc". Ale upozornění přišlo z diskuse pod předchozím článkem - někoho zaujalo, vnímal ho jako věrohodné.

A mně (kromě toho rozporu) fakt vrtá hlavou, kdo tu holku nastrčil mikrofonu a proč. Nedovedu si představit, že bych něčemu takovému dítě vystavila, a to i když byt to byla pravda. Spor rodičů prostě není jej boj. A nesmí být.

Přečetla jsem to jedním dechem. I mě tyhle dětské osudy nezodpovědných rodičů, ale i úředníků vyvádějí z míry.

Špatně je, že je to pro úředníky "jeden případ z mnoha" (myslím.obecně), a jak píšeš, spí klidně.

A o státu jsem psala minule. Už by měl laskavě "pohnout hýžděma", a nebabrat se v osobních soubojích.

Pořád mne nepřestává překvapovat to, že nikomu nevadí, že v těch dětech navždy něco "poškrábaného" zůstane.