Příšerné věci se děly ve Východním Prusku údajně se schválením Stalina. To, co se odehrávalo u nás nebylo zdaleka tak drsné, i když Rudoarmějci, běžní soldáti zvaní "svoloč" byli spíše zvířata než lidské bytosti. Tatínek mi vyprávěl, že jeho strýci ukradli dva vojáci zlaté hodinky, klasicky samopal a "davaj časy". On si to ovšem nenechal líbit, šel za sovětským důstojníkem a stěžoval si. Důstojník nechal nastoupit celou jednotku a řekl strýčkovi, ať mu ukáže, kteří to byli. On je poznal a označil, hodinky u nich našli. Hodinky dostal zpátky a dva rudoarmějci šli okamžitě ke zdi a během minuty je zastřelili. Prastrýček si to po zbytek života vyčítal, že kvůli jeho hodinkám zahynuli dva lidé, prý kdyby to tušil tak se na hodinky vykašle.

Smutná příhoda, věřím, že pravdivá. Děkuji.

Nicméně, stále platí, že naši zemi na více než čtyřicet let uzurpovali a od srpna 1968 až do června 1991 nás drželi několika set tisícovou okupační armádu. Absolutně nemají žádné právo zasahovat do našich vnitřních záležitostí a nenávistně nás cejchovat jako údajné "nacisty" nebo "rusofoby". Naši úctu si nevynutí vyhrožováním a násilím. Naopak, každým dalším vyhrožováním se o ni sami obírají. O tom je řeč.

Když jsem byl v roce 86 v SSSR na praxi, byli jsme umístěni do malé vesnice asi 25 km od Kalugy. Byl tam s nám starý pán, který prošel válkou od Kursku až do Berlína. Moc toho nenamluvil, přestože už byla "pěrestrojka" a "glasnosť" a i podle místních se atmosféra hodně uvolnila.Když nás Čechy trochu poznal a získali jsme si jeho důvěru, vyprávěl nám - tedy spíš řekl, ono to bylo jen pár vět - jak to dokázal, že přežil. Prostě šel uprostřed. Dopředu dávali nováčky, ti nevěděli, co je čeká, navíc byli zpracovaní propagandou (nedělám si iluze, že u jakékoliv válčící strany v jakékoliv válce to je jinak), takže se nechávali kosit po celých liniích. "Bylo nás tolik", říkal, "že nás nestačili střílet, takže šestá sedmá vlna už dosáhla protivníkova zákopu a tam byli Němci bezmocní. Odtud neměli kam utéct." Na co bylo třeba si dávat pozor, bylo, aby se člověk nedržel moc vzadu. Tam šli chlapi z NKVD a opozdilce pro výstrahu stříleli, aby nikdo neměl snahu se ulít nebo utéci. Někdy to bylo těžké, říkal, že se běžně schovávali za spolubojovníka před sebou v naději, že případná kulka nebo střepina zůstane v něm. Byli vystrašení, vyděšení a jejich jediným cílem bylo přežít. Jakýmkoliv způsobem, za jakoukoliv cenu. Na nic jiného nemysleli. A už vůbec ne na to, že jdou někoho osvobodit. Ti, kteří se cítili být osvoboditeli, v drtivé většině padli hned v první bitvě, do které byli vysláni, a pokud přežili, tuto ideu rychle opustili.

Když potom za takové situace dobyli nějaké sídlo - ať město nebo samotu - chovali se jako okupanti. Oni ani jinak nemohli, už jen proto, že ti civilové, kteří tam celou válku poklonkovali jiným okupantům, tam zůstanou svobodní a oni zase budou muset dál do toho marasmu války, riskovat životy - a za co?

Nijak toto jednání neobhajuju, jen uvádím, proč se to dělo. Chci říci, že rudoarmějci rozhodně nebyli žádní spásní andělé a rozhodně na konci druhé světové války nepřijeli osvobodit nás. Přijeli osvobodit každý sám sebe, aspoň na chvilku...

Nemyslím si, že voják ke svému přežití potřebuje nutně znásilnit selku a zastřelit jejího manžela.

Taktéž voják, který neumí rozlišit koho dobývá a koho osvobozuje, kdo je nepřítel a kdo oběť, je primitivní idiot.

A to, že voják jde do bitvy a civilista zůstává doma je normální a ne důvodem mu před odchodem dát ještě sodu, zmlátit ho, okrást a znásilnit.

Možná by bylo dobré rozlišit co se dělo za války od dnešní doby. Nechtěl jsem to dávat do placu je to rodinná zkušenost, která se odehrávala před koncem 2. světové války v malé německé obci nedaleko Frankfurtu nad Mohanem (dnes je tam poblíž základna NATO). Praděda mých vnuček tam pracoval jako školník a když končilo vyučování, tak téměř denně s minutovou přesností se objevily dvě americké stíhačky a bavily se nalítáváním nad hlavamy dětí a sem tam střelbou pokropily cestu po které šly. Pak prošel první USA sled, před kterým se většina mladých žen ukryla pro jistotu ve stodolách a sklepích. Na další den už přijela ta pravá vysmátá americká armáda, která rozdávala konzervy a čokoládu před objektivy kamer a fotoaparátů. Pro objektivitu jen dodám, že můj tchán ze Šumperka taky přišel o kolo a hodinky, když se vracel z práce a cestu mu zastoupili dva rudoarmějci.

Dobře pospojovane, Marku. i

Moc děkuji za přečtení a komentář, Marku!

Hezky napsané, zřejmě se jedná o rok 1945. A teď zkuste o letech 1940 až 1944 v Polsku, Bělorusku, Rusku atd. atd.

V období 1939-40 se také děla obrovská zvěrstva ve východní části Polska obsazené sovětskou armádou. Podobné se dělo v pobaltských zemích přepadených a obsazených sovětskou armádou v roce 1940. Masakry civilistů, zejména však elit. A masové deportace Poláků, Litevců, Estonců a Lotyšů. Neuvěřitelnou tragedií lidí z Pobaltí je, že po hrůzách které si zažili za sovětské nadvlády v období 1940-41, vítali nacisty jako osvoboditele. I když nacisté se tam nechovali o nic lépe. Ovšem poté, co SSSR nacisty vyhnal a znovu uchvátil pobaltské země, tak jeho "oblíbené" ukrutnosti proti civilnímu obyvatelstvu a proti církvi pokračovaly. To jste měl na mysli?

Tím nijak nesnižuji zvěrstva nacistů, není od věci přečíst si o tom knihy historika Timothy Snydera. Zejména Krvavé země a tam popisovaná nacistická zvěrstva například v Bělorusku.

Ty dva zrůdné, vražedné režimy, nacistický a komunistický představovaly stejné zlo a stejnou ukrutnost. Nejhorší ovšem bylo, že ty dva režimy úzce spolupracovaly po celá třicátá léta a poté až do roku 1941 Například gestapo a NKVD v období 1939-41 uspořádaly několik společných konferencí.

Přeji Vám hezkou neděli a děkuji za názor.

Bohužel takovéto příběhy se udály. Jeden takový se odehrál v naší obci, kdy několik sovětských vojáků vpadlo do hájovny, manželku hajného znásilnili a hajného, protože ji bránil zastřelili.

Naneštěstí se ty věci stávaly. A bohužel byly dost četné, takže patřily k obecné zkušenosti lidí naší země...Ale nechtěl jsem zacházet až příliš do detailů, ani popisovat podrobněí vzpomínky, které jsem slyšel od pamětníků... Můj blog směřuje k dnešku. Jednoho dne bude třeba tohle všechno zapomenout a hlavně usmířit. Což zatím nejde, protože ta "jedna strana" všchno popírá a bagatelizuje, trvá na svém vidění světa a na agresivitě vůči nám. Z jejich strany jdou výkřiky o nás, že prý jsme dle nich "nacisté" a "rusofobové". Proti tomu je třeba se rázně ozvat. A naprosto racionální je mít se stále na pozoru stále na pozoru.

Děkuji za účast v diskusi a přeji všem hezkou, klidnou neděli.

Úplně přesný popis toho, co znám z vyprávění svých rodičů o osvobozování naší vesnice, Jen ty koně odvedli babičce dva (dědu odvedlo gestapo, on se těžce rozstonal a před koncem války zemřel). Ale granáty nikam neházeli a po nikom nestříleli, spokojili se s lupem, děvčata nenašli, pověst se rychle šířila i bez internetu, většina rodin děvčata dobře ukrývala.