vymyk! proboha...rad jsem zapomnel

Doplním ještě veletoče na kruzích. Pomooooc!

No mě gymnastika také nebavila, ale učitel ji žral. Zato mě bavil hokej a lyže, což v hodinách tělocviku u nás nikdy nebylo. Na druhé straně myslím, že dítě nebo mladý člověk musí poznat i to, co nejde, prostě i horší věci, které potom stejně život občas přinese. Lepší se s tím naučit bojovat dříve, než prožít mladé časy jak v bavlnce a na prahu dospělosti utrpět těžký šok z životní reality.

S tím naprosto souhlasím!!! Je mi až smutno z toho, že dnes hodně dětí za pohyb považuje jen dlouhé sezení.

Zdeni, nedalo mi to a vyhrabala jsem vysvědčení z gymnázia, protože jsem měla takovou vtíravou domněnku, že mě ta trojka z tělocviku jedenkráte neminula (i když asi hrozila víckrát)! Vážně ne: třída druhá B, II. pololetí, tělesná výchova - dobrý. V matematice mi šlo všechno brilantně, ale takový výmyk... Ani náhodou! Nebo shyby, ten jsem v životě neudělala ani jeden! Sportu se ani v dospělosti vůbec nevyhýbám, ale musím si vybrat, co jakžtakž zvládnu, co mě baví. Holt gymnastika to není. A některé sporty pouze jako divačka a fanynka.

Osnovy jsou osnovy. Mně také nebavily na střední škole vektory a další havěť matematického zaměření, lavíroval jsem na tenké hraně propadnutí. A že bych kvůli tomu později v životě nějak trpěl? To sotva. Pravda, nevystřihnu bravurně rovnici o třech neznámých, ty jsem horko těžko řešil s dvěma známými, cosinus, sinus, tangens a cotangens jsou pro mě třídní nepřátelé. Ale musel jsem se s nimi poprat - stejně jako s časovým limitem na 300 metrů.

hodiny tělocviku - muka největší!

Ovšem pohled na sportovně nadané spolužáky nebýval traumatizující.

Mám stejnou zkušenost - učitelka mě ve třinácti vzala šplhat na čas do tělocvičny plné kluků natěšených na pomstu za matiku (- prý ať si jich nevšímám). Vylítla jsem nahoru rychlostí blesku - byl to můj životní výkon. Nikdy předtím a nikdy potom se mi to nepovedlo.

Páni, to by byla lstivá tréninková metoda pro světové rekordy .

Jinak ten tělocvik byl opruz už kvůli těm modrým trenýrkám

A já jsem dosud žila v naivitě, že tělocvik byl strašák jen pro mě. Teda konkretně skok přes kozu. Přeskočila jsem ji jen jednou a to mě učitel vyloženě přes ní přetáhl. Byla jsem tak pyšná na sebe. Ač jsem byla štíhlá a ohebná tuto disciplínu jsem jediná s holek nezvládla. Zdeničko skvěle podané díky za blog.

Zdeni, prima vzpomínky. Tělocvik - u mne občas jednička, ale častěji dvojka. Skok přes kozu, paráda, můj cvik oblíbený, zato švédská bedna ani náhodou. Buď ́jsem se před ní zastavila, nebo mě přes ni přenesli..Bradla také ani náhodou, přes kruhy mi to jakž-takž šlo... (na začátku šesté třídy jsem měla 28 kilo). Nejraději jsem "metala" na žíněnce kotouly - dopředu i dozadu. Ach jo, kde jsou ty časy. Dnes bych tse ani nepokusila.

Úplně vidím tu jízdu na koni , ach jo, až se mi klepe bříško smíchy.

Jeden náš kantor miloval pořadová cvičení, bušil kolíkem do megafonu pro správný rytmus a my si schválně pletli pravo levo, aby ho to přestalo bavit ...( mmch. v našem městě je legendou, ač spoustu let po smrti, jeho výchovné metody vstoupili do dějin.)

Další tělocvikářka měla v oblibě basket, takže jsme trávili hodiny a hodiny jak idioti pouhým driblováním ve správném poklesu zadele ...

Ovšem velkou oblibu sklidil pan učitel Nováček, který nás nutil ke šplhu po tyči a od okamžiku, kdy zvolal na jednu nešiku - rychle dolů - a ona se pod stropem pustila (to parkety zaduněly!) tak nás nechával plouhat se gymnastickém koberci a sám v zákrytu dveří kouřil s pohledem na hodinky, kdy mu ten očistec skončí.

Na střední kraloval aerobik, trdlovali jsme jak o život a dvakrát do roka si hodili korunou, kdo se dobrovolně zúčastní Tyršova odznaku zdatnosti, aby velmi oblíbená učitelka neměla problém s nedostatečného působení na mládež.

A já? Nikdy v životě jsem neudělala výmyk, bradla považuji za slovíčko nevhodné slušně vychované dívky, při hodu koulí jsem byla skoro nebezpečná, a když jsem poprvé přeskočila kozu našíř, tleskala mi celá tělocvična .... ani sběr bylin nebyl mé hobby, ovšem moje slohové práce se četly jako vzorové po celé škole a ve sboru jsem pěla sóla (a z tělocviku jsem měla dvojku, přece mi nebudou kazit vysvědčení ... )

a sakra, dělejte, že nevidíte tu hrubici, fuj, fuj, fuj, plácla jsem se před ruku!

Musela jsem se u čtení párkrát zasmát, díky! Já jsem tělocvičny, nářadí a předepsaná cvičení taktéž vůbec nemusela. Na základce, do pátého ročníku, jsme tělocvičnu neměli, a tak jsme chodili na dvorek hrát například Rybáře nebo na hřiště - to bylo fajn, protože běh a skoky do dálky i výšky, hod granátem, střelba ze vzduchovky, to vše mě bavilo a nebyla jsem v tom špatná, že mě posílali i na soutěže (ale ty jsem ráda neměla). Zajímavé, že míčové hry, na rozdíl od Vás, mě nebavily a nešly mně, možná proto, že jsem nebyla typ "do kolektivu". Na základní škole se dal tělocvik snést, protože jeho učitel nebyl specializovaný jen na něho, učil i jiné předměty, zato na střední už nastoupili fanatici, a to už tělocvik nebyla žádná zábava a netěšívala jsem se na něho.

No právě, v tom to je. Děti by se prostě měly na tělocvik těšit a ne se ho bát. Ačkoli dneska už je to zase o něčem jiném. Dnes se děti děsí už jen toho, že by musely vstát od počítače.

On ten, kdo vymyslel míčové hry, taky moc normální nebyl. Víš jak jsem si ve dvaceti užívala to, že tenhle volejbal, basketbal, fotbal... jsou definitivně poslední v mém životě?

K míčovým ani jiným kolektivním sportům jsem nikdy netíhla (dívat se, to jo, ale ne hrát), nemám na to povahu. Když bych to pokazila, měla bych hrozné výčitky svědomí, že jsem to zkazila i někomu dalšímu.