Tělocvik byl bezva. Na pololetním vysvědčení jsem kdysi měla dvojku a tatínek se pana učitele zeptal proč. Byla hubatá, odmlouvala. Načež můj milovaný otecko pravil - tak jste jí měl dát dvojku z chování, ne z tělocviku.

Tak to měl tatínek pohotovou odpověď. A navíc měl i pravdu.

mám to stejně jako ty, jen tu matiku bych rozšířila tak nějak celkově, a přidala k ní chemii, fyziku, deskriptivu...

Zuzanko, no my jsme snad z jednoho hnízda .

Matiku jsem nenáviděla a mám štěstí, že manžel je naopak matematický mozek, jinak by se neměl s holkama kdo učit.

A tělocvik, ten jsem milovala, od míčových her po gymnastiku. Jediné, co jsem nemusela, byl běh na 1500m. Nějak jsem to uběhla, ale radši jsem měla sprint... A ze šplhu jsem měla i medaile. Na ZŠ jsem hrála závodně volejbal, ale nevydržela jsem, protože mě nebavily tréninky. Běhání do schodů bylo za trest. Dodnes, když ty schody v Žatci vidím, je mi špatně od žaludku.

Já jsem byla coby astmatička od delších běhů osvobozena. V těch okamžicích jsem držela stopky a dělala učiteli pobočnici.

Moje černá můra byla matematika. A sice ta její část, kde se řešila úprava mnohočlenů, kde se nepočítalo, ale kombinovalo s písmeny místo čísel. Je to asi jako v tom tělocviku nebo sportu. Nikdo nemá univerzální nadání. V tělocviku mě na škole - obzvláště střední, vadila ta strašná nespravedlnost hodnocení. Neměl jsem atletické nadání, neuběhl jsem stovku pod 14 vteřin, ani kilometr pod 3 minuty, takže mi vždy na konci roku známka z tělocviku zkazila vysvědčení. Do prvního pololetí spadala zimní sezona, kdy se chodilo do tělocvičny a dělala gymnastika. Tam je hodnocení subjektivní, nedá měřit na čas, či délku. Dostal jsem tedy v pololetí výbornou, protože veškeré cviky na nářadí byly pro mně snadné a proto jsem je dělal s chutí a to musel tělocvikář chtě nechtě uznat. Ovšem spolužák, který v létě zaběhl stovku za 12 ale v zimně se na bradlech neohrabaně kroutil, dostal v pololetí na vízo také výbornou. Byl to atlet a reprezentant školy, nemohl tedy dostat známku horší. A v gymnastice se středoškolské závody nekonaly, kdežto v atletice ano. Tělocvik by neměl být známkován za výkony, ale za přístup. Svérázný protest předvedl můj spolužák na průmce. Při běhu na kilometr, přibližně v polovině odešel z dráhy k lavičkám, sáhl do odložených kalhot, vytáhl krabičku cigaret a zapálil si. Tělocvikáře málem kleplo a spustil na spolužáka pokřik. Ten mu s ledovým klidem odpověděl : "Já tady nebudu běhat kolem stadionu, jako vůl kolem žentouru". A to je přesně ten moment, který by se hodnotit mohl - přístup. Má, či nemá snahu ve vztahu ke svým fyzickým předpokladům a nadání. Vždyť by měl tělocvik učit studenty mít z pohybu radost a ne je stresovat.

Děkuji za čtivou reakci! Ano, na školní tělocvik by se měly děti těšit, tramautizování je špatně. Důležité je povzbudit dobrý pocit z pohybu, že zvládnu něco, o čem jsem ani nevěděl, že by mi to šlo. A když to nejde, nebýt zesměšňován. Ale zase je něco jiného fyzický hendikep a vrozená neobratnost, a úplně něco jiného je lenost. Dobrý učitel to rozliší, nebo by alespoň měl.

vybíjená, také jsem patřila mezi jedničky, které se bily do posledního dechu. A tím moje sportování skončilo. Matika mi dávala zabrat, ale byla jednoduchá, pokud ji někdo dokázal dobře vysvětlit, alespon do střední školy. Rovnice nejlepší, slovní ulohy otrava. .

U mě byl zakopený pes i v tom, že jsem byla nejen matematicky netalentovaná, ale hlavně coby astmatička často nemocná, tak jsem nestačila dohánět učivo. Než jsem po návratu do školy zmeškanou látku pochopila, třída už byla zase o kus dál, protože bez zvládnutí toho předešlého jsem nemohla pracovat s ostatními na nové látce, byla v tom návaznost. No a když jsem to konečně všechno dohnala a zvládla, tak jsem znovu ulehla se zánětem průdušek a s antibiotiky do postele. A vše začalo nanovo. Jinak na školu vzpomínám ráda, ale na tohle fakt ne.

Učitelka Neumannová! Brrr... 

Marika mi šla a vymyk taky.... Ale s touhle učitelkou jsme si prostě nesedly.

Na učiteli taky hodně záleží. Když vznikne mezi dítětem a učitelem antipatie, pak to může znechutit i oblíbený předmět, to je fakt.

Matika v pohodě, ale tělák, to byly horory. Na gymplu jsem čekala, že rupnu.

http://klaratumova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=494141

K matice blahopřeji, ale na blog o tělocviku se Ti jdu hned mrknout.

No, mám to skoro podobně, Zdeni. Měla jsem panickou hrůzu ze šplhu, tedy na laně:-))

A výbornou paměť na čísla (např.telefónní) vykompenzovala absolutní nepaměť na události, filmy, obsah knih. Pokud mě extra nezaujmou. Takže podle toho vypadal dějepis. Vím kdy, ale nevím kde...se co stalo:-))

Maruško, šplh, to byl taky můj konec. Visela jsem tam jako zapomenuté prádlo. Ale, jak píšu v odpovědi pro Naďu, nejlíp mi šly míčové hry, ty jsem měla ráda. Ale matematika, s tou si netykám dodnes.

Pohotovější a kreativnější jedinci by na toto téma mohli vyhlásit blogerskou soutěž. Zejména při příležitosti 1. září.

Já se dodnes chlubím, že jsem měl při zkoušce na gymnázium z matematiky 4+ a na odvolání ne zachránil tělocvikář.

"mě zachránil tělocvikář"...

Na vysvětlenou: byl to náš tělocvikář ze základky a seděl v odvolací komisi.

Prý, dle doslechu, řekl: "Martin v životě matemiatiku, s tím co chce dělat, potřebiovat nebude."

Skoro měl pravdu.

Moje školní černá můra je dejepis. Ale svůj největší průšvih (spojení dějepisu a slovní úlohy), tak ten tady nemohu popsat, to snad jen někde v koutku, soukromě

Jéé, tak to by mě zajímalo. Teď jste mě navnadila na dobrou příhodu.