Závidím Vám pane Jílek a děkuji za příspěvek.

Ve vedlejším vchodu bydlel pan M. Byl to Slovák, syn jednoho slovenského politika z doby Slovenského štátu. Jeho otec byl po válce zavřen na 20 let. Asi oprávněně, jeho šest dětí a manželka však zůstaly bez prostředků, neoprávněně. Nejstaršímu synovi nedovolili dokončit gymnázium. Odešel tedy do Ostravy a v 16 či 17 letech začal pod zemí kopat uhlí. Dnes pod zemí může pracovat až od 18 let, tenkrát takový předpis nebyl. Část vydělaných peněz posílal domů, pomáhal život sourozence. Už tady zůstal, po čase si večerně dodělal maturitu a dostal lepší místo. Ta rodina velmi držela při sobě. Každý rok si zaplatili všichni sourozenci s rodinami společnou týdenní dovolenou v nějaké ubytovně ve slovenských horách. Soused pracoval sice roky pod zemí, nekouřil však a nepil, tak se dožil slušného věku, zemřel myslím předloni a ještě rok před tím než zemřel byl na týdenním srazu na Slovensku. Minulý týden jsem potkal jeho paní se zavazadlem: "Jedu na Slovensko, švagrová slaví 80 let.", řekla mi. Stále drží při sobě.

Z šesti sourozenců jsme už dnes jen čtyři a stále držíme při sobě. Zrovna včera jsem byl navštívit starší sestru a rodičům a bratrovi jsem dal na hrob kytku. Nějak tak by to mělo být normální, i když vím, že často není. Například v práci jsem měl kolegu, který se soudil s bratrem kvůli domku po mamince. Když soud vynesl rozhodnutí, ten, který se cítil poškozený, rozsudek napadl a bylo další řízení. To trvalo plných 20 let. Celých těch 20 let byl domek prázdný a chátral. Po dvaceti letech ten můj kolega náhle zemřel.

Od rodiny lepší nic neočekávat. Člověk si ušetří spoustu trápení... anebo naopak může být mile překvapen. Znám hodně sourozenců, kteří jeden na druhého nedají dopustit. A podíl na tom mají i rodiče.