Jakube, kam vlastně chceš dojít? Na co chceš přijít a proč? Co je tvým cílem, kterého chceš dosáhnout? Proč kladeš otázky a co očekáváš, že ti přinese jejich zodpovězení ?

Položil jsi spousty velmi těžkých otázek na které existují spousty možných odpovědí, ale každá odpověď v tobě vyvolá další otázky. Evidentně jsi toho přečetl a nastudoval tolik, jako nikdo v tvém, okolí a přesto tě trápí, žes nenalezl uspokojivé odpovědi. Mám pocit, že jsi určitým způsobem "nešťastný ze svého křesťanství" a nevíš proč, když okolo sebe vidíš spousty křesťanů spokojených a šťastných. A to v tobě vyvolává opět neklid a možná i pocit, že jsi nějaký "divný" křesťan, když ostatní vypadají spokojeně a šťastně, ale ty sám jsi samá pochybnost a otázka. Možná si říkáš, že tě Bůh nechce obdařit stejnou milostí jako ty ostatní a ty hledáš proč. Čteš a přemýšlíš o textech křesťanských autorit, o kterých většina křesťanů nemá ani páru. Ale ty je čteš s vírou, že už teď, za chvíli už najdeš ty správné odpovědy. Stačí být trpělivý a vydržet a už... teď... za chvíli, ještě pár stránek... a dojdeš k poznání, pochopení. Vše ti zacvakne do sebe a budeš šťastný a naplněný, protožes pochopil, protože víš...

Jakube, neznám tě, ale můj pocit je, že tvá úskalí jsou v tomto:

1) Spokojenost a klid naprosté většiny věřících (křesťanů) nepramení z jejich hlubokých znalostí. Naopak. Oni jsou šťastní a spokojeni ve své víře právě proto, že si žádné zásadní otázky nekladou. Jejich klid, vyrovnanost a spokojenost pramení z hluboké neznalosti! A to tě mate. Jakube, oni nejsou "výš" než ty. Ty jsi výš, ale tvá povaha, která tě nutí se neustále ptát a hledat uspokojivé odpovědi, je zároveň tvým "prokletím"

2) Toto "prokletí" - a nebo: "boží dar !" - tě jednoho dne donutí k tomu, že příjmeš za svou nějakou dogmatickou, šíleně krkolomnou filosofickou konstrukci a té se budeš držet zuby nehty, jako toho stébla před utonutím. A tím dojdeš klidu (ale ne poznání).

3) nebo se odvážíš děsivého kroku - přestaneš hledat odpovědi v předem nalajnovaných "vysvětleních" teologických autorit i jejich dogmatech a dovolíš sám sobě vykročit na cestu vlastního rozumu, vlastního hledání svých odpovědí. Ten krok je děsivý, protože na něm budeš od té chvíle sám, ztratíš ochranu stáda, a jeho dogmat a přesvědčení. Budeš pro ně odpadlíkem, budeš sám - ale budeš mít šanci dojít k poznání. Stádo, i sebevětší, není zárukou poznání. Ani stádo milardy ovcí není žádnou zárukou vědění, moudrosti, pochopení.

4) Vybral sis jednu z mnoha existujících "pravd a vysvětlení" na tomto světě - křesťanskou pravdu a vysvětlení. A teď se snažíš všechny své otázky, pochybnosti a možné vysvětlení "napasovat" na tuto jedinou pravdu. A máš pocit, že když se ti to povede, dojdeš klidu a poznání. Ale to je omyl. Nemůžeš "napasovat" vesmír okolo tebe na teologická dogmata a dokonce účelové bláboly toho, či onoho náboženství. Nejde to. Jsi jen Sysifos, co se o to snaží.

5) Otoč celý problém naruby. Nesnaž se Boha nacpat do teologických pojednání jedné z mnoha náboženství tak, aby ti tam Bůh "pasoval". Kašli na to. Otoč to: zkus najít sám pro sebe uspokojivé vysvětlení. Pro začátek třeba na pár otázek. Když najdeš vysvětklení, které tě uspokojí, vyjdi z něho a řekni si: když Bůh tohle..., tak to znamená, že důsledkem může být toto... A začni si skládat svůj vlastní obraz Stvořitele a jeho úžasného výtvoru - našeho vesmíru s živými bytostmi.

Zkus najít pro sebe uspokojivou odpověď třeba na jednoduchou otázku: "proč absolutně dokonalá a dokonale šťastná Bytost (Bůh), která nepotřebovala nic než sebe, vykonala tak hyperabsurdní a pro stvořený rozum skandální akt, jako že vůbec něco stvořila. Proč? Jaký k tomu mohla mít důvod? Motiv?

A až najdeš uspokojivou odpověď, zeptej se na další jednoduchou otázku: "a proč potom stvořil mne, Jakuba Moravčíka? K čemu? Co je mým úkolem? Proč tu jsem? A proč jsem naprosto unikátní a jedinečný? Proč mne nestvořil jen jako další kopii při "průmyslové pásové výrobě" lidských duší? Proč mne stvořil unikátního? Abych skončil v pekle když nerozluštím jeho hádanku? Atd.. atd... Krůček po krůčku...

V první řadě děkuji za zajímavé komentáře. K jednotlivým myšlenkám a bodům:

"Ale ty je čteš s vírou, že už teď, za chvíli už najdeš ty správné odpovědy. Stačí být trpělivý a vydržet a už... teď... za chvíli, ještě pár stránek... a dojdeš k poznání, pochopení."

Takto je určitě nečtu.

"Oni jsou šťastní a spokojeni ve své víře právě proto, že si žádné zásadní otázky nekladou."

To je určitě možné. Možná nemají důvody si je klást - o tom to hodně je. A nebo je mají, ale vnímají to tak, že Boží vůle nechce, aby si je kladli - a oni poslechnou. Jako, ne že by takových bylo nějak moc, tomu moc nevěřím.

Ad bod 2) nemyslím, že k něčemu takovému dojde, resp. hlavně - z dosavadních zkušeností - nemyslím, že bych tím došel klidu

Ad bod 3) vím, co myslíte, a nějak si to uvědomuju. Víc to teď asi nebudu rozebírat, protože to bude jedno z témat pokračování, které se chystám sepsat a zveřejnit tady na blogu.

Ad bod 4) já jsem si tu cestu nevybral (což mi připomíná mj. i mou píseň: https://www.youtube.com/watch?v=75orb3AOX78 ), já jsem v ní byl vychován a z různých důvodů - mj. o některých bude právě to pokračování - jsem ji dosud neopustil a neopouštím

Ad bod 5) udělat něco takového už do určité míry znamená udělat to, co popisujete v bodu 3, což není jednoduché. Ale jak už jsem naznačil, i o tom bude blogové pokračování.

Jen na vysvětlenou:

Omlouvám se za tykání. Soustředil jsem se na psaní a došlo mi to až když jsem to uložil.

Já pocházím z křesťanské rodiny, kde jsme do kostela chodili, a na základce do "náboženství", i když to bylo "nebezpečné" protože byl socialismus. A v dalším životě jsem si prošel různými obdobími, ve kterých jsem si kladl podobné otázky jako vy. Tož tak... :-)

No a v současnosti jste na tom co do vašeho křesťanství stejně jako tehdy? Nezměnil jste církev, nikam jste neodešel ... ?

Odešel.

A není-li to tajné (samozřejmě bych chápal, kdyby bylo) - proč a kam?

Tajné to není. Ale nechtěl bych vás tím ovlivňovat.

Každý má svou cestu, své vidění světa a úrovně poznání, ke kterým zrovna došel. A to je - jak jsem se mnohokrát přesvědčil - nesdělitelné. Nesdělitelné ve smyslu, že byste to nepřijal, ať už bych řekl cokoli.

A taky netvrdím, že mám nějaké ohromující znalosti a vědění. Takže nechci vypadat, že jsem "sežral všechnu moudrost světa". Vím prd, ale to málo mi dává logický, racionální, smysl tomu, v to co věřím.

A já věřím, že Stvořitel je logický, pochopitelný, i pro lidskou úroveň vědomí.

Rozumím. Nemyslím, že byste mne tím moc ovlivnil, což bude asi patrné z dalšího dílu, který vyjde ve čtvrtek. Tak budu rád, když si ho eventuelně taky přečtete.