Hezky napsané Katko, ne každý o tomto tématu dokáže hovořit, natož napsat. I o tomto je potřeba mluvit. Vždyť úsměv, podání ruky, poděkování, obejmutí a jiné, to přece nic nestojí. Hodně vypovídá o tom, že vnímáme, že tu pro někoho jsme, že někomu na nás záleží. Že nás prostě třeba i rádi vidí. Obejmutí, to už je cosi vyššího. Jistě, i já tu svoji samotu občas vnímám jako potřebnou, ale jen chvíli, a v určitém okamžiku. Jinak ji ráda nemám. Vzpomínám na návštěvu Paříže, v kavárně seděla poblíž našeho stolku sympatická, půvabná žena středního věku s partnerem. Už ani nevím kolikrát se na mne podívala a vždy se usmála. I manžel si toho všiml. Poznala, že jsem cizinka, náš hovor s manželem se nedal přeslechnout. Když odcházela, zastavila se u nás, zase se usmála, pokývla hlavou a pozdravila s krátkým zamáváním. Na tu ženu jsem si vzpomněla už mnohokrát. Pamatuji si i její úsměv.

Ilonko, ano, naprosto Ti rozumím. Jak cizinka? Ale děkuji za krásný příspěvek.

wow

yes

Není to první článek o tom, že ač jste silná žena tak jste ve své podstatě trochu osamělá. Nechcete trochu snížit své nároky na okolí a radovat se ze života? Život si žádá kompromisy.

To je na delší povídání. Mám i svoji osamělost ráda. Někdy si o to promluvíme. Díky za čtení.

A já Vás mám rád a napsala jste hezký blog Jinak v té ženské křehkosti je někdy ta největší síla

Davide, já Vás mám také ráda. A děkuji.

Pan Sik dole me uz stacil "predbehnout", tak jenom dodam

Tak děkuji moc, Dane.

Nastávající jaro je plné onoho těžko definovaného pocitu, který jeden z mých známých nazval vznášením. Hned byl sečtělými kolegy usazen, že tak označoval Bob Dylan a posléze Beatles drogový rauš. Emotivní psaní je velice křehké a člověka nutí se zasnít, až slzičku občas uronit, ale vyváženost musí být nejen genderová, takže já si vzpomenu na jednu příhodu, protkanou velmi těžkou nenávistí. V jednom z mých zaměstnání měla jedna kolegyně na zdi plakát herce uhrančivého pohledu a tmavých kadeří. Předesílám, že to bylo krátce po premiéře filmu Dirty Dancing. Jiná slečna, kterou díky jejímu arogantně hysterickému chování moc lidí nemuselo, vplula jednoho dne do této místnosti a spatřivše onen poster se vrhla vpřed a jala se vykřikovat: "Oáááách, Patriku, můj Patriku, pojď na mou hruď a staň se tím, kdo mě jediný může objímat..." Protože jsem od přírody hulvát a ještě navíc informovaný, jemně jsem ji upozornil, že ten nebožák, po kterém se sápe, není Patrick Swayze, nýbrž David Hasselhoff. A tak jsem se stal nenáviděným.

O to více si cením všech objetí. A o tom, jak ignorování pravopisu udělalo z tohoto milého aktu děsivou noční můru napíšu zase někdy jindy.

Králi, už máte můj mail, já ta Vaše písmenka prostě miluji. Děkuji.

Jste prostě žena paní Kataríno se vším všudy a ty potřebují objímat pořád. A chlapi koneckonců taky, jen to nedávají najevo

Milý pane Jane, díky.

naprosto chápu paní Kataríno-potřebu lásky podpory a obejmutí mají téměř všichni živí tvorové, nejen člověk...tak jako většina matek miluje své děti a je na ně pyšná-někdo má potřebu to vykřikovat do světa a někdo ne...to je asi ten jediný rozdíl

Nemám to potřebu vykřikovat, mám někdy potřebu něco takového napsat. Děkuji, Libuško, za čtení.

Tak nějak jsme si v mnohém podobné...

že jo? Díky