Je krásné, když jsou správní lidé na správných místech. Smekám, dcerka má také nějaké problémy a přiznám se, že nejsem vždy trpělivá. Je to velmi těžká práce.

Děkuji všem diskutujícím za milá a vlídná slova.

Dávám karmu, protože vím, o čem píšete. Znám tuto problematiku, jelikož jsem v ní nebo s ní pracovala mnoho let. Díky za článek.

táta dělal léta zástupce ředitele v jednom takovém ústavu. Zprostředkovával korespondenci s herci,zpěváky... fungovalo,pořádal olympiádu na dvoře jako opravdu, pro jednoho zařídil truhlářskou dílnu,vyráběl neuvěřitelné kopie skanzenů... jedna paní vydala krásnou knížku denních postřehů, byly tam dvě v uvozovkách svatby, někdo byl tichý, jiný agreivnější, jednomu jsem nesměla nikdy odmítnout tanec na chodbě:)) Štefan...někdo měl psa a a všichni měli přes celý den plno důležité práce...a moje maminka je jezdila stříhat a upravovat...a tak taky vím, jak je těžké, když je někdo na hraně...patří tam i nepatří... a je to složité. A proto pořád nějak hájím lidi, co se třeba dostanou do problémů... zvažuju tuto variantu.

A Tomáši, ten článek je potěšení,jak je napsaný...moc hezky o těch všech lidech v něm

Souhlas.

Tome, mám tu krásnou příležitost se občas motat někde okolo sociálních služeb (různých) a ať to zní jak chce divně, neuvěřitelně mne nabíjí každé, i letmé, setkání s jedním z domovů pro lidi s demencí. Načesané paní a upravení pánové se pohybují po budově, do pokojů je individuálně vede to, na co ještě nezapomněli (rybáře ryba na dveřích, někoho fotka vnoučat, fanynku Karla Gotta jeho fotka...), u kávičky se povídá, na patře je "pokoj vzpomínek" vybavený starým nábytkem včetně časopisů a deset, kde klienti nacházejí klid. Paní učitelka má své učebnice ruštiny a učí (ztěžka jsem tu azbuku četla), jiná paní "počítá výplaty", někdo jiný opečovává pejska. A když se někdo fakt naštve, protože mu nerozumí svět a chce jet pryč, může si počkat na autobus na zastávce, která je přímo v areálu a kam si pro takového nespokojeného pána či dámu může přijít někdo z personálu a probrat, co se děje.

Neb mám už teď občas (jak by řekla moje maminka) v hlavě seno, vyhlídla jsem si tam malý pokojík...

Někde to prostě funguje a jsem moc ráda, že to tak je u nás.

Tomáši, záslužná práce, smekám

Moc rad jsem si precetl Vas clanek. Mimo jine jsem se dovedel, jak se spravne cesky rekne ekvivalent k nasemu "utväcklingsstörda". Po tom, co mi kolegove vypraveli "horror stories" o jejich navsteve v jedne ceske psychiatricke lecebne (bylo to uz pred 22 lety, ale nevim, jestli se to zmenilo) a pak mi jedna byvala pacientka Bohunic popsala, jak to tam na jejim oddeleni vypadalo, moc rad ctu, ze tomu v peci o dusevne postizene neni v CR tak zle vsude. I ta byvala pacientka mi psala, ze ty sestry na tom oddeleni byly snad svatyne, i kdyz jevily znamky byti na okraji vyhoreni a musely zapasit s neusnosnymi pracovnimi podminkami, delaly pro pacienty vse co bylo mozne i "nemozne". Tak sem rad, ze ten lidsky pristup je i jinde. Jak dole pise Honza Prazak, na takovou praci musi byt lidi, kteri to za prve dovedou a za druhe tu narocnou praci s respektem a lidskym pristupem vuci pacientum zvladnou. A jelikoz i u nas nemaji tito pracovnici nejak moc velke platy, u vas v CR to asi bude podobne a pri pomysleni na to si takovych lidi clovek jeste vice vazi.