Je to opravdu složité, protože STB měla metody, kterým málokdo dokázal vzdorovat, ne každý má kapacitu být hrdinou všedního dne. Smutné je, že ten systém byl tak propracovaný, že nehrdinové ho vlastně drželi při životě. Dnes to lze hodnotit pouze podle toho, jak se k tomu dotyčný postaví. Když někdo řve a obhajuje se nebo v horším říká, že to vlastně nebylo tak zlé, tak je pro mě méně důvěryhodný, než ten, který řekne, mrzí mě to, ale neměl jsem dost odvahy tomu vzdorovat. Proti nedostatku odvahy nemůžu říct ani popel, protože nikdo nevěděl, kdy to skončí a jestli vůbec, jen je to složitější, protože někteří vzdorovali, děj se co děj a prohráli právě kvůli těm nehrdinům. Kdyby všichni vzdorovali, systém by nikdy neměl šanci na úspěch. Nevyčítám nehrdinům nedostatek odvahy, vyčítám jim, že dnes nejsou schopni sebereflexe. Vyčítám jim, že dnes se to snaží relativizovat, že jim vlastně nevadí, že bychom se mohli vrátit. Kdyby řekli, neměl jsem odvahu s tím bojovat, ale dnes s tím bojovat můžu a pokusím se, aby se to nikdy nevrátilo, tak je podpořím.

Po tolika letech a hlavně ve svobodné společnosti se současným "hrdinům" snadno hodnotí, co kdo měl nebo neměl podepsat. Realita ale byla často krutá. Mnoho lidí podepsalo pod nátlakem prostě proto, aby neohrozili své blízké a často spolupracovali, protože museli, tak, že podávali StB zcela bezcenné informace, jen aby mohli nějak žít. Evidence těch, kteří to řídili a tahali za nitky, v listopadu 1989 vyletěla komínem. To, co zbylo, jsou jména, která známe. Ale známe je proto, že nebyla důležitá. Nikdo z těch lidí na to jistě není pyšný. Je poučné o nich vědět, ale proto, aby člověk věděl, čemu možná sám unikl a nikdo si nemůže být jistý, jak by se sám doopravdy zachoval, když by mu někdo hrozil, že zničí život jemu i rodině. Je tak snadné vynášet nad někým soudy. Někteří spolupracovníci StB jistě dobře věděli, co dělají a dělali to z přesvědčení. Ale pak byli tací, kteří se obětí StB stali dvakrát. Poprvé, když museli podepsat a podruhé, když kvůli tomu byli vláčeni špínou.

Děkuju, Tome!

Skvělý blog pane Vodvářka dnes smekám

Pane doktore,

Jako samozvaný literární kritik bych si dovolil pár poznámek k vaší povídce.

1) Téma, které jste si zvolil je zajímavé, ale bohužel v poslední době frekventované. Ale pokud na tom ještě zapracujete, více rozvinete charaktery jednajících postav, máte šanci tím nějakého čtenáře zaujmout.

2) Ich Forma. Psaní povídky či románu v první osobě formou vyprávění přímého účastníka děje je poměrně častý způsob, ale u méně známých či zcela neznámých autorů má za následek, že neinformovaný čtenář si osobu hlavního hrdiny ztotožňuje s osobou autora. A to mnohdy neí pro něj samotného lichotivé. Například česká spisovatelka Iva Pekárková jedné ze svých prvních knih dala rovněž podobu vyprávění mladé české emigrantky o tom, co ji potkalo cestou z Prahy do USA. Hrdinka knihy byla ve sběrném táboře Traiskirchen znásilněna skupinou cca 15 kosovských Albánců. Kromě toho žila dosti promiskuitně, nebyl pro ni problém tureckému řidiči kamionu zaplatit za svezení svým tělem a stejným způsobem platit za ubytování třem arabským flákačům v Itálii. Paní Pekárková ale v doslovu ke knize uvádí, že se jedná o převzaté vyprávění, tak to snad nejsou její osobní zážitky.

Kdyby si člověk ztotožnil hlavního hrdinu vaší povídky s vaší osobou, nevyhnul by se dojmu, že si ani nepamatujete datum narození vaší dcery.

3) Pokud děj svého literárního pokusu zasazujete do konkrétního časového období nebo odkazujete na konkrétní událost, zjistěte si alespoň přibližné datum. Google vám to prozradí za pár vteřin zcela zdarma.

4) Přehlednost vztahů.

Ve Vaší povídce se vyskytují tři jednající osoby. Pro zjednodušení schématu je můžeme označit K1 (kolega č. 1), K2 (kolega č. 2) a V (vypravěč). Dějová linka je jen naznačena, dá se jí rozumět takto:

Na začátku děje je K1 agentem (nebo více agenty) Stb nucen ke spolupráci formou informací o ostatních kolezích na pracovišti. Je mu vyhrožováno, dokonce je demonstrována možnost jeho fyzické likvidace. Z náznaků autora vyplývá, že K1 tomu tlaku podlehl. Za nedlouho je K2 předvolán na výslech, kde se dovídá, že někdo z jeho blízkých kolegů (K1?) donáší informace.

A aby toho nebylo dost, tentýž kolega prozradí Stb, že sám V podepsal ilegálně šířenou petici i jemu neznámý hlas v telefonu vyhrožuje, že ublíží jeho blízkým.

Výsledkem je duševní rozpolcenost V, který na jednu stranu dobře rozumí tomu, že jeho přítel podlehl tlaku, na druhou stranu to i po téměř 30 letech bere jako pocit křivdy a neomluvitelné selhání. A aby svému pocitu ublíženosti alespoň trochu ulevil, soustředí svou nenávist na známého zpěváka, o kterém je známo, že taky kdysi podlehl tlaku.

Tož látka je to dobrá, ale chce to dotáhnout. Ono by se to dalo roztáhnout do pětisetstránkového románu. Vydavatelé se u práva na vaše dílo poperou.

Jeden indický guru řekl moudro: "To co jsi sám nezažil, nemáš právo posuzovat"

S odmítnutím spolupráce s StB je to stejné jako s odmítnutím úplatku. Kritika od někoho kdo tvrdý nátlak nezažil, že někdo při hrozbě ztráty zaměstnání, šikany rodiny nebo ohrožení života podepsal akt spolupráce je asi stejně relevantní, jako když někdo, kdo nedostal příležitost dostat velký, zdůrazňuji to "velký" úplatek prohlašuje, že by nikdy nevzal! Je to hodně nedůvěryhodné!

Mimochodem: Kamarád musel podepsat vázací akt, když chtěl se naposledy rozloučit se smrtelně nemocným bratrem v Německu. A až po převratu jsem si přečetl ve svazku, který na mne vedli, že odmítl na mne donášet a měl proto problémy v práci, o čemž se mi nikdy nezmínil. Zůstali jsme kamrádi až do jeho smrti a oba jsme nepotřebovali se o této věci jeden před druhým zmiňovat..

PS. Měl jsem možná štěstí, že mi nikdo nikdy z těch parchantů nenabízel spolupráci. Upřímně řečeno nevím jak bych reagoval, i když jsem byl od mládí na šikanování ze strany estébáků zvyklý, díky tátovým postojům k režimu, kdyby odmítnutí mělo za následek ohrožení mé rodiny nebo zásadní existenční potíže.

Tomáši, i já s tím mám takovou zkušenost

Dík za připomínku zvrácené komunistické doby! A oni nás ještě dnes chtějí okřikovat v naší svobodě!

Za mých vojenských let, a jsem o hodně starší než pan bloger, se VKR zajímala především o nálady v armádě. Což do jisté míry chápu, někdo to dělat musí, život není jen o knedlících a guláši. Nejvíce se po r.1969 zajímala, zda slovenští záklaďáci nešíří v útvaru křesťanství. Pokud by to zjistila, tak by dotyčné nikoliv zavřela, ale převelela. Zajímavé, že šikana ji moc nezajímala, to byla záležitost lampasáků.

Tak všem brouDívám se zas na Šerloka. Nebýt to tak závažné téma, leccos v tzv.diskuzi by bylo opravdu nejen k pousmání. Inu, to jsou ty blogy, někdy však u leckterých až bloky