Vy jste se zbláznila.

Děkuji pěkně za takovouto "rozmanitost".

Také je mi těch nenarozených líto, nicméně pokud se nějaká aktivistka rozhodne, že bude o osobu s downovým syndromem pečovat, vezme si ji z děcáku domů a přijme ji za vlastní, pak ji začnu brát vážně...

Je to vůbec možný?

Ubohá paní.

To si děláte legraci?

Vymýcením Downova syndromu ochuzujeme naši společnost ??

Nezlobte se, určitě to myslíte dobře, ...ale nic úchylnějšího jsem dlouho nečetl..

Jsem pro veškerou pomoc postiženým lidem ...ale předcházet, resp. zabránit početí takto nešťastně postižených lidí by měl být samozřejmý základ, zodpovědnost a výraz nejvyššího humanismu. Vůbec to nedopustit, aby byl někdo takhle postižen.

Co to je za argument, že "společnost nedokáže přijmout svou vlastní rozmanitost"? To by společnost snad měla vítat i různé emočně ploché patologické vrahy, pedofily atd.. kteří také představují společnost v její rozmanitosti? Nechci se tím pochopitelně dotknout jinak postiženým lidem, jen poukazuji na nesmyslnost fráze o přijetí vlastní rozmanitosti ...která není pouze jen o Downově syndromu..

Starost o postižené je velice bohulibá činnost ...ale ten, kdo zpochybňuje prevenci? Něco takového snad může zastávat pouze ten, kdo z toho nějak profituje.. Tím Vás nechci osočovat, pouze přimět trochu se zamyslet nad tím, co hlásáte..

Jako člověk který 26 let žije ve společné domácnosti s Downem nebudu tohle raději komentovat

Jako otec dítěte s Downem vám, vážená paní, můžu říct jediné: mlčte a nešiřte tyto nesmysly. Jak jistě víte, přestože downíci jsou bezprostřední, veselí atd., stále je to vážné mentální i fyzické postižení, které ve valné většině těmto postiženým znemožňuje uplatnění ve společnosti a významně omezuje a zatěžuje i rodiče. Není to jako roztomilé štěňátko, které jednou vyroste. Až na vzácné výjimky je to mentální nesvéprávné dítě, o které se musíte starat celý život - pokud se tedy s bolavým srdcem nerozhodnete dát jej do ústavu. Už teď se ženou občas řešíme "co s ním bude, kdyby se nám něco stalo, až tady nebudeme?"...

V našem případě selhal pravděpodobně lékař, který postižení nerozpoznal na ultrazvuku, ani nás neinformoval, že v našem věku je už vyšší riziko postižení, takže se nedělaly jiné testy. Můžu vám zodpovědně říci, že kdybychom se o postižení dozvěděli včas a ne až po porodu, nechali bychom těhotenství přerušit. Máme naše dítě velice rádi, ale každý rodič chce normální zdravé, inteligentní dítě, nikdo si nepřeje postiženého - ať už je to Down, nebo libovolný jiný syndrom. Dojemné bláboly jiných rodičů, jak jim postižené dítě obohatilo život a rozšířilo obzory vnímám jen jako nepřiznanou potřebu si dokazovat, že to není tak strašné (upřímně, jsou mnohem horší poruchy a postižení než down...).

Je rozhodně dobře, že testování na genetické poruchy je k dispozici a rozhodně bych všem nastávajícím rodičům doporučoval nepodcenit ho, zvláště pokud jste s těhotenstvím čekali do 30 a více let.

Díky za váš příspěvek. Popisuje přesně to, co si myslím já, zejména pokud jde o tu urputnou snahu rodičů postižených dětí tvrdit, jak jim to obohatilo život, ale od vás, s vlastní zkušeností, je to naprosto autentické.

Svatá prostoto, paní asi neví co to je starat se 24 hodin o potřebné, nejen dítě, staříky s Alzheimerem a podobně. Dělat hrdinu je jednoduché.

Autorka je asi kapku jednodušší osoba.

1) Pestrost je často výhodou, ale neplatí to univerzálně. U postižení rozhodně ne

2) Tomu člověku s downem je dost věcí jedno, ale ne lidem okolo něj. Jedno dítě s downem dokáže poškodit život několika dalším. Matka, co nemá to srdce ho odložit, toho ze života moc nemá. Otec to samé, pokud neodejde od rodiny. A ani pro sourozence, či prarodiče, to není vůbec, vůbec jednoduché. Můžeme si říkat co chceme o odpovědnosti a jak se máme starat o slabší, ale tito lidé mají buď spasitelský komplex a nebo si nikdy nezkusili péči o postiženého či nemohoucího.