Takže podle jedné zkušenosti děláte závěr? A kde jste to studoval?

Někteří migranti jsou beze sporu přínosem, ale to, co se žene do Evropy z jihu a z jihovýchodu, je ohrožením. Takže není migrant jako migrant.

To, co popisujete, je standardní proces migrace jak má být. Z hlediska lidských práv je nutné migraci rozdělit na emigraci a imigraci. Emigrace je v listíně základních práv a svobod, imigrace ale ne. Každý stát má právo stanovit pravidla imigrace a je to na dohodě mezi ním a zájemcem, nikoli základní lidské právo. Ovšem z hlediska jednotlivce jsou emigraci a imigrace dva konce jednoho provazu migrace. Proto migrace jako celek nemůže být základním lidským právem, i když to na první pohled vypadá blbě.

Ano, souhlas. Určitá práva existují, ale nejsou automatická. Znamená to, že člověk musí najít protistranu.

Druhotné právo na migraci je podmíněno prvotnímu právu příslušného státu rozhodnout o přijetí migranta.

Stejně tak je pojato právo na práci ve vlastní zemi. Za komunistů existovalo právo na práci, že stát musel najít možnost, jak Vás zaměstnat (mnohdy třeba i na zbytečné pozici). Dnes právo na práci existuje také, ale je vnímáno jinak: Cizinec si musí najít práci a požádat o pracovní povolení, které může či nemusí dostat, českému občanu stačí najít si práci a už o nic dalšího nemusí žádat.

Rovněž tak po dovršení osmnáctého roku věku má člověk právo uzavřít manželství, ale to též znamená, že mu pro to nejsou kladeny překážky, nicméně nikdo vdavekchtivé slečně nepřidělí ženicha. Toho si musí uhnat sama. Stejně tak když se mi líbí Karlova chata, mohu ji jako český občan koupit, zatímco cizinec o koupi nemovitosti musí požádat, ale toto mé právo je podmíněno Karlovým souhlasem, že ji prodá. A stejně tak je to s právem na migraci. To jsou práva, která existují, když člověk najde protistranu.

Je to v kontrastu s tím, že některá práva neexistují ani v případě, že člověk tu protistranu najde. Například někteří masochisté jdou tak daleko, že pro minutku masochistické rozkoše jsou ochotni i nechat se uškrtit. Před asi deseti lety byl takový případ v Německu, že asi tak pětatřicetiletý masochista vyměnil desítky let života, které mu ještě mohly zbývat, za minutu masochistické slasti a písemně souhlasil s tím, že to jiný muž usmrtí. Ten však byl odsouzen za vraždu, protože tohle právo neexistuje ani s prokazatelným souhlasem protistrany.

Takže bych to shrnul:

1) Kategorie automatického práva - prostě to právo mám zcela nezávisle na čemkoli dalším (volební právo)

2) Kategorie práva na to, k čemu však potřebuji protistranu (právo plnoletého člověka se oženit nebo vdát).

3) Kategorie práv, která prostě neexistují ani se souhlasem protistrany.

Migrace patří pod bod 2).

Pokud by stát neměl povinnost migranta přijmout, tak nemá žádný význam, aby migrant měl takové právo

Kde bydlíte? Mě už nebaví makat, abych si vydělal na své živobytí, já se k vám nastěhuju a budu vám vyžírat lednici. Předpokládám, že jste ve svém přesvědčení konzistentní a nebudete mi nijak bránit.

Právo rozhodnout se pro pobyt v jiném státě má každý svobodný člověk, ale nikdo nemá právo na to, aby jeho rozhodnutí bylo akceptováno. Žádnému státu nemůže být vnucována povinnost automaticky povolit usazení se na svém území každému, kdo se tak rozhodne. A proto všude existuje institut žádosti o pobyt a podmínky pro to, aby bylo žádosti vyhověno, či byla žádost zamítnuta.

Obecně platí, a je to naprosto správné, že občané, prostřednictvím zákonů, schválených jimi volenými zástupci, mají právo stanovit podmínky, za jakých dovolí migrantovi, aby s nimi sdílel pobyt na stejném území. Z této věty zdůrazňuji to slovo "dovolí" !

Představte si rok 1948 nebo 1968 s tím, že by okolní země došly k názoru, že něchtějí na svém území kohokoli od nás. V roce 1938 to tak v podstatě probíhalo, nikdo židy u sebe nechtěl. Winton musel pro každé dítě sehnat rodinu, která ho bude živit. Proto je jednoduché něco šmahem zakázat. A v okamžiku, jak něco povolíte s výjimkou, tak každý jí bude chtít být.

Chce-li kdokoli někde žít, měl by se chtít přizpůsobit. Naučit se jazyk, akceptovat způsob chování, oblékání a splynout s novým prostředím. S jižními národy je praxe opačná.

Stát je zjevně velmi teritoriální živočich. Takový lev. Ale neplačte, je to tak či bylo asi všude, kde žijí nahuštěni lidi (homo sapiens). Teď čtu román od německého autora z Prahy (Adler), který popisuje, jak ho jako bývalého vězně z Osvitěmi, který utekl z ĆSR do Anglie před komunisty a Čechy (jeho rodný jazyk byla němčina), přivítali jako vědce (jde o román) v Anglii. Lidé mu sdělovali, že by se měl možná radši vrátit, že v Anglii je to taky těžké po válce - že jako sociolog tam nemá se svými snahami zkoumat utiskované lidi velké šance - nikoho to tam nezajímá a taky neumí dobře anglicky atd atd. A když ho kontroloval jakýsi imigrační úřad - všechno si o něm pečlivě zapsal pan úředník a pak se zeptal: "A prosím vás, z čeho jako soukromý badatel vlastně žijete?" Celkový můj dojem z toho příběhu je ten, že lidi nejsou na cizince nikde moc zvědaví. Vlastně instinktivně nechtějí nikoho život - najdi si práci, a nauč se perfektně jazyk, pak nás přestaneš zajímat a my ti dáme pokoj.

Ale že tam natahali miliony z Pakistánu, Indie, Afriky apod. a to i za superpravicové Margareth ... Je ale pravda, že strýcové manželky emigrovali 1948 a dostali se do vysněné Anglie a "prchali"do USA, Austrálie.

Karma.

Karma. Trochu mne děsí to množství té byrokracie, ale princip je správný.