Užila jsem si něco podobného pro změnu ve Vysokých Tatrách. Hned první den výlezu (o výstupu nemohla být řeč) z Tatranské Lomnice pod lanovkou na Skalnaté pleso. Byli jsme 9.B základky (rok 1969) a na 3 dny nás sem vzali naše češtinářka a její manžel, který byl shodou okolností také ředitel školy. Oba zdatní turisté - na rozdíl od nás. No, na začátku to bylo pod Lomničák s počasím i kondicí stejné, jak Jarko líčíš u Vás. Druhý den nás trošku šetřili, ale třetí nás udolalo neskutečné vedro při pochodu z Hrebienku přes Ostervu na Popradské pleso. Tatry byly nádherné a jak na dlani, ale my se večer z toho sestupu nemohli postavit na nohy. Pak se naštěstí šlo na zmrzku a jelo domů. Ale od té doby jsem s potěšením trávila skoro 10 let každý rok v Tatrách aspoň týden. Dodnes obdivuji ty dva, že se s námi vydali tak daleko. Bylo nás totiž ve třídě 34 a to je myslím na dozor 2 kantorů až nad hlavu. Zdravím Jarko - všimla jsem si - máš už nějaký čásek hezkou fotku u profilu. Pěknou neděli

My sice byli tři a dětí jenom 20, ale zkušenosti žádné, natož učitelské. Já jsem, coby finanční a zásobovací manažer (vzletný to alias pro hospodáře) měla za úkol zajišťovat proviant, aby nám svěřenci cestou po hřebenech neumřeli hlady. Jak jsem to zvládla, nemám tušení, ale shánět v šest večer v nějakém zapadákově chleba nebyla žádná sranda. No, všichni jsme to přežili, a navíc jsme měli kliku že nikoho neuštkla zmije, jako v sousedním puťáku.

Hezky se mi to četlo

Dík. Při psaní jsem si říkala, že není na škodu si občas připomenout, kolik volovin mi v životě prošlo.