Co se Beneše týče, tak dnes je lehké ho kritizovat, jenže on mohl vidět, ajk to dopadlo, když polská vláda odmítla kontakty se SSSR (žádný div, po odhalení masakru polských důstojníků). Stalin si prostě sestavil "vládu" jinou, složenou z jeho loutek. Beneš se proto pokoušel jednat. Jsou dost bláhové představy, že by Stalin čekal na jeho souhlas.

A ta britská "všemožná podpora" spočívala bohužel i ve trapném váhání, jestli se má zachovat mnichovská dohoda či ne. K oduznání pomohl teprve atentát na Heydricha.

Kriminální činy se při osvobozování děly často, leč těžko by SSSR mohl mít po válce takovou popularitu, kdyby byly převládající. Ve skutečnosti se u nás dost často okamžitě trestaly tím nejpřísnějším způsobem, Stalin si rozhodně - už jen z taktických důvodů- nepřál vzbudit nějaké antipatie.

Vlasov, ten byl prostě korouhvička. Stalinovi sloužil oddaně, leč když to pro něho přestalo být výhodně, tak prostě změnil strany Ač bylo tehdy dostatečně jasné, že v případě Hitlerova vítězství nemají Rusové jako národ šanci.

Nezměnil strany, padnul do zajetí.

Je to tak. Jako mladý jsem u Poláků nechápal jejich odstup od tehdejšího SSSR. Později jsem u nich pochopil, že druhou válku vyvolalo Německo s SSSR v září 1939 napadením Polska. Příchod Rudé armády v létě 1944 na polské území považovali a dodnes považují za vyhnání nacistů, ale zároveň za příval ruských komunistů. Tedy nic osvobozujícího. Nakonec vojska SSSR byla od té doby setrvačně na polském území až do r.1992.

Proto Poláci osmý květen neslaví jako den osvobození. Pro ně se nic nezměnilo. Jak řekl jeden letec z polské RAF, jméno si nepamatuji, všichni vyhráli, jen Poláci prohráli.