Včera jsem vnímal náš národ, jako bandu zhýčkaných uplakánků. Jedna si stěžovala, že kvůli zákazům letos nejela k moři, ten si stěžoval, že nemůže dělat své oblíbené aktivity, onen zas, že chce do hospody, jiný plačtivě konkuroval, že sedět doma je děsnej vopruz ...že je to jak za komančů, ztráta svobody ....a pořád něco.

A já si tak víc a víc uvědomoval, co by pro nás asi znamenala třebas taková válka. Dodnes mám v sobě ten šílený strach, když jsem jako malý kluk viděl při okupaci 1968 tanky projíždějící kolem našich oken. Dovedu si docela dobře představit, co by to bylo za hrůzy. Takže ať se na mě nikdo nezlobí, ale tahle nepatrná omezení jsou pro mě lehkým odvárkem

Fajn je i ukázka vyhlášené americké demokracie, kde je úplně fuk, který dědek vyhraje, hlavně když pak dav, nespokojených a spokojených z výsledky voleb, vyjde do ulic a začne rabovat

A do toho všeho zemřel Ken Hensley. Na vojně jsme si kdysi pořád dokola pouštěli jeho Lady in Black.

Jo a kdyby to někoho zajímalo, zase jdu na překážky. A až to přeskáču, tak mě čeká artroskopie kolene. Tak mi dyžtak držte place. Díky za pozornost

Máš naprostou pravdu.

Ta omezení jsou nepříjemná, ale snesitelná.

Jen je mi líto podnikatelů, kteří musí mít zavřeno, když vedle něj má supermarket otevřeno.

Ano, tomu rozumím. Také bych některé věci dělal jinak. Dokonce bych řekl, že u některých podnikatelů by bylo leccos i lépe dodržováno než v takovém supermarketu.

Františku, to jsi napsal přesně tak, jak o tom přemýšlím i já. A ještě jsou ti, co si nevidí na špičku nosu, tedy za naše hranice. Chudáci jsme jenom my...

A někteří mění svá stanoviska podle toho, kam píšou.

Přestože se známe jen odsud, tak tě mám rád, Františku. Doufám také, že to máš podobně a že tedy sneseš ne zcela souhlasný komentář.

V roce ́68 jsem okupačním tankům mával. Myslel jsem si, že jde o vojenskou přehlídku a nejspíš jsem si nevšiml, že ostatní hrozili. Válku si představit nedovedu. Dovedu si představit ztrátu svobody a to přesto, že stále tvrdím, že svoboda je vlastně stav duše. Dokud jsi v kleci, je pro tebe klec celý svět a ve svém světě jsi svobodný. Když, byť jen na chvíli, poznáš život mimo klec, vrátit se do ní nechceš jakkoliv je ta klec veliká. Když tě pak znovu zavřou, jen málo lidí dokáže žít s vědomím svobody. Mám pochopení pro ty, kterým se nařízení nelíbí.

K americkým prezidentům jsem nikdy neměl bůhvíjaký vztah. Vybavuji si jen Cartera z Nedělní chvilky poezie, kde kdosi zaníceně recitoval "No, mister Carter!" a Clintona, kterému jsem záviděl saxofon a Lewinskou. Letos poprvé s napětím sleduji, kdo vyhraje a zároveň mám pocit, že je to celosvětově důležité. Výše jsem napsal, že si nedovedu představit válku. Trochu mám obavy, že si ji nebudem muset představovat.

Alespoň, že jsem viděl Urijáše naživo!-)

Nevím, jaké překážky máš před sebou, ale věřím, že je všechny zdoláš. Vzhledem k tvému koleni úmyslně nepíši přeskočíš. My Češi dobře víme, že jdou i podlézt, když se pak zase narovnáme. Palce podržím.

Víš Michale, je tu ten problém, že zde nejde o ztrátu svobody, jde tu jen o určité omezení z důvodu ohleduplnosti k druhým. Tento stav, jako ztrátu svobody prostě nepociťuji. Jestliže někdo ano, pak má se sebou problém, protože ano, s tím souhlasím, že svoboda je i stav duše.

Rozhodně je to na delší debatu, která se mezi námi nejspíš neuskuteční. Mám k tobě též sympatie, i když se známe jen z blogu, a proto samozřejmě bez problémů přijímám Tvé názory.

Okupačním tankům jsem nemával neb z nějakého mě neznámého důvodu, jsem opravdu cítil strach z války, ač jsem ji nikdy předtím nepoznal. Viděl jsem jen vystrašenou mamku a babičku a dědu se slzami v očích u rádia.

Díky za palce a přeji ti pěkné dny.

Milí chlapci, a já vám oběma děkuji za ukázkovou diskuzi. Už jsem něco tak hezky lidského nečetla.

...dlouho nečetla.

Ale tak obsáhlý příspěvky jsi musela číst dlouho! Ne?-)

Ne, ne. To mi trvalo přečíst chvilku, ale musela jsem na něco tak pěkného dlouuuho čekat.

Kapišto?:-)