Turecko čekají v neděli 14.5. důležité volby

V Turecku se budou konat důležité prezidentské a parlamentní volby, které určí další směr nejen Turecka, ale celé této oblasti.

V sousedství EU, v 85milionovém Turecku, se budou 14. května konat prezidentské a současně i parlamentní volby. Ty prezidentské jsou ostře sledované nejen v Turecku samotném. 21 let Turecku vládne islámsko-konzervativní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) a zejména její vůdce a dosavadní prezident Recep Tayyip Erdogan (69 let), jenž si v roce 2017 referendem zajistil prezidentský systém. Silné pravomoce prezidenta si vytvořil pro sebe a pro nástupce ze své strany AKP, protože nyní by to byl jeho poslední mandát. Nicméně opozici se naskytla jedinečná šance oboje volby vyhrát a Erdogana konečně odstavit od moci, a to zvláště díky vysoké inflaci a zemětřesení.

Tak jako v roce 2018 se v obou volbách opět střetávají především 2 volební koalice. Vládnoucí Lidová aliance, kterou tvoří AKP s nacionalistickou Stranou národní akce (MHP) a dvěma malými stranami. Národní alianci tvoří 6 opozičních stran, z nichž Strana dobra (IYI) jde do parlamentních voleb sama. Pro volby do jednokomorového parlamentu byl volební práh pro jednotlivé politické strany i koalice snížen z 10 na 7 %.

Jádrem Národní aliance je největší opoziční středolevá Republikánská lidová strana (CHP). Koalice si přála za prezidentského kandidáta oblíbeného starostu Istanbulu Ekrema Imamoglua z CHP. Ten byl ale režimem účelově z voleb diskvalifikován (nepravomocně odsouzen za urážku volební komise). Nakonec se hlavním vyzyvatelem Erdogana stal předseda CHP Kemal Kiliçdaroglu (74letý ekonom). Po svém „pochodu spravedlnosti“ z Ankary do Istanbulu v roce 2017 na podporu nespravedlivě odsouzeného kolegy, ale i dalších zavřených zákonodárců, novinářů, vyhozených akademiků, a také pro své skromné vystupování i určitou podobu, se mu začalo říkat „turecký Gándhí“. V případě svého vítězství slíbil návrat k parlamentnímu systému, nezávislost justice a centrální banky, návrat k demokracii. Jeho zahraniční politika by byla více prozápadní (vyjma vůči Řecku), vedla by k urovnání vztahů se syrským režimem, aby mohl jako soc-dem politik do dvou let navrátit do Sýrie 3,6 milionů migrantů a snížit Turkům nezaměstnanost (přes 13 %).

Pro-kurdská a levicová Lidově demokratická strana (HDP) nyní pro volby do parlamentu kandiduje v  koalici Aliance práce a svobody s menšími levicovými stranami a stranou zelených, s preferencemi kolem 10 % hlasů. Ačkoli je HDP parlamentní stranou (67 křesel), tak jí ústavní soud pro údajné styky s teroristickou Stranou kurdských pracujících (PKK) neustále hrozí zákazem. Do prezidentských voleb svého zástupce nenominovala a veřejně podpořila Kiliçdaroglua. Kurdové tvoří kolem 18 % populace Turecka, jsou ale rozdělení. Podle mých propočtů přibližně 7 milionů Kurdů volí stranu HDP a naopak asi 5 milionů konzervativních Kurdů volí Erdogana.

Je velmi těžké být v dnešním Turecku v opozici k Erdoganovu režimu. Ten již dlouhé roky zavírá do vězení novináře, tvrdě cenzuruje nebo zavírá opoziční média, zneužívá soudy ke stíhání oponentů (jen loni 7600 trestních stíhání za údajnou „urážku hlavy státu“), na svátek práce policie zatýká pravidelně desítky demonstrantů, loni v říjnu byl schválen zákon o dezinformacích, kdy novinářům a uživatelům sítí hrozí až 3letý trest. Kiliçdaroglu byl před volbami obětí verbálních i fyzických útoků, hrozeb atentátu, do kanceláří dvou stran Národní aliance dopadly kulky. Veřejnoprávní televize sice o opozici občas heslovitě informuje, ale zpravodajství vesměs zobrazuje úspěchy vládních stran a v prvé řadě Erdogana.

Britský týdeník The Economist kritizoval před volbami Erdogana, že je stále větším autokratem a za jeho zcela nestandardní (ne)řešení vysoké inflace, se kterou se Turecko v posledních letech potýká. Přestože turecká lira silně oslabovala, inflace rostla téměř do hyperinflace (loni v říjnu oficiálně 85 %, neoficiálně vyšší) a občanům Turecka ukrajovala životní úspory, Erdogan si nepřál léčit ji standardně zvyšováním úrokových sazeb, naopak přikázal centrální bance, aby je snížila. Proč? Aby nezdražily úvěry jeho megalomanských projektů (jako např. velkolepé letiště v Istanbulu, visutý most přes Dardanely, první turecké elektro-auto Togg), které stihl dokončit ke stému výročí Turecké  republiky (letos v říjnu) a před volbami, aby se nesmazatelně zapsal do dějin Turecka, a proto doufá, že ve volbách slavně zvítězí. Erdogan se těmito a dalšími investicemi snaží posunout Turecko do klubu 10 největších ekonomik světa (zatím je 20.) a, jak říká, do „století Türkiye“. Neřešená inflace a nedemokratické prostředí podnítily již před několika lety odliv investic Západu. Se změnou vlády by se tyto investice mohly vrátit, čímž by posílila lira i ekonomika. Aktuální pokles inflace na 1 (43 %) mohl být způsoben chytrou politikou Erdogana vůči Rusku, protože Turecko odmítlo uvalit na Rusko sankce kvůli válce na Ukrajině. Neskutečně tak profituje na dovozu levného plynu, ropy, obilí a dalších surovin z Ruska a naopak jako tranzitní země na dražším vývozu západního zboží do Ruska, což Turecko údajně zrušilo 2 měsíce před volbami. Na druhou stranu se Erdogan zviditelnil snahou o mírové rozhovory mezi Ukrajinou a Ruskem a především dohodou o vývozu obilí z Ukrajiny (a Ruska).

Erdogan se snaží ušetřit na drahých dovozech energií. Při zahájení dodávek zemního plynu z  naleziště v Černém moři (až 30 % spotřeby plynu Turecka) slíbil všem lidem plyn zdarma v květnu a částečně i v dalších měsících. Zároveň Erdogan ohlásil objevení nového naleziště ropy u hranic se Sýrií a Irákem s potenciální denní kapacitou 100 tisíc barelů. Před týdnem otevřel největší solární elektrárnu v Turecku (1,35 MW). Před dvěma týdny přivítal s Putinem zavezení jaderného paliva do první jaderné elektrárny v Turecku, kterou buduje a financuje ruský Rosatom. Turecko dlouhodobě buduje přehrady a hydroelektrárny, které produkují více než 1 elektrické energie Turecka. Nadto se Turecko snaží být pro Evropu jakýmsi energetickým hubem pro plyn a ropu z Ruska a Středního východu.

Zatímco se Erdogan dřív bál opětovného armádního puče, tak po procesech s bývalými generály v roce 2012 získával nad armádou větší kontrolu. Úplnou kontrolu nad ní i nad veškerou exekutivní a soudní mocí získal po nezdařeném armádním puči (gülenistů) v roce 2016, kdy po grandiózních čistkách byly propuštěny a pozatýkány desítky tisíc důstojníků, policistů, soudců, akademiků, novinářů. Přestože snížil armádní rozpočet pod 2 % HDP, tak turecká armáda, v NATO druhá nejpočetnější a dobře vyzbrojená, plní jeho rozkazy i za hranicemi. Erdogan prosazuje svoji politiku vůči USA i vůči Rusku, s nímž se střetává ve známých angažmá turecké armády v Sýrii, v Libyi či Náhorním Karabachu. Má vojenské základny tam, ale i v Kataru, Somálsku, Súdánu. Neváhá slovně bránit muslimy po celém světě. Neustále vyhrožuje Řecku. Požaduje podmořská naleziště plynu nehledě na řecké či řecko-kyperské oprávněné nároky. Turecko za Erdogana připomíná v mnohém Rusko za Putina, chce se rozpínat do své ne zas tak dávné velikosti, kdy bylo mocností světovou.

Erdogan si to může dovolit i proto, že Turecko vyvíjí a produkuje své moderní zbraně: protilodní střely s plochou dráhou letu Atmacam, tanky Altay, satelity, známé drony Bayraktar TB2; první zkoušky prodělal proudový bezpilotník Bayraktar Kizilelma, bezpilotní stealth letoun ANKA-3, před měsícem Turecko uvedlo do provozu první lehkou víceúčelovou letadlovou loď na světě TCG Anadolu.

Erdogan před volbami povolil vstup Finska do NATO nejen za ústupky Finska, ale i za schválení modernizace tureckých F-16 Spojenými státy. Za budoucí schválení vstupu Švédska do NATO žádá od Švédska větší ústupky, vydání desítek lidí v Turecku podezřelých z terorismu (Švédsko nedávno schválilo novelu antiteroristického zákona) a od administrativy USA prodej stíhaček F-16 i F-35.

Turecká vláda sklidila značnou kritiku za nedostatečnou a pomalou pomoc obzvlášť v prvním týdnu po katastrofálním zemětřesení letos v únoru na jihovýchodě Turecka, kde zemřelo přes 50 000 lidí, a za to, že vláda umožňovala a ještě se chlubila tzv. stavebními amnestiemi, kdy zejména před volbami po zaplacení pokuty mohli lidé/firmy pokračovat ve stavbě domů, přestože nesplňovali zákonné stavební předpisy. Naopak za zpravodajství o zemětřesení dostaly některé turecké televize pokuty a pětidenní zákaz vysílání. Seismologové dlouhé roky varovali, že podobně silné zemětřesení očekávají v okolí Istanbulu. Nyní byli Turci konečně dotlačeni k tomu, aby si spočítali, kolik obětí by mohlo být v šestnáctimilionovém velkoměstě. Současné prověrky budov zjistily, že polovina budov je ve stavu vysokého rizika zřícení, stovky budov budou zbourány neprodleně. V celém Turecku pak není rezistentní vůči zemětřesení až 5 milionů budov. Erdogan už v postižených regionech zahájil výstavbu 56 300 domů, které slíbil postavit do roka od zemětřesení. Kiliçdaroglu zas slíbil byty postiženým zemětřesením zdarma. Penzistům Kiliçdaroglu slíbil markantně zvýšit bonusy vyplácené před oběma muslimskými svátky, dokonce retroaktivně.

Kiliçdaroglu svoji stranu CHP, dříve striktně sekulární, po roce 2010 postupně otevřel, již neodmítá projevy víry na veřejnosti. Nedávno sám oficiálně přiznal, že je alevita. Alevité jsou ryze turecká náboženská menšina, odnož šíitského islámu, tvoří ji 20-30 % obyvatel. Jsou tolerantnější a dříve před diskriminací i několika masakry ze strany většinových sunnitů raději podporovali sekularizaci a levici. Kiliçdaroglu říká, že nechce dělat politiku na základě etnické identity či náboženství. Nicméně vládní strany jej přistihly, jak porušil hodnoty islámu, když si stoupl v botech na modlitební kobereček. Tímto sice odvážným přiznáním se k alevitské víře mohl však Kiliçdaroglu sobě i celé opozici ubrat mnoho procent hlasů ze sunnitské konzervativní většiny, která má alevity za heretiky.

Datum voleb vybral Erdogan schválně, protože připomíná 14.5.1950, kdy parlamentní volby vyhrál Adnan Menderes, který povolil více islámu v Turecku a jehož vláda ale po 10 letech skončila pučem kemalistické armády a popravou Menderese. Nyní tím Erdogan připomíná, jak byl kemalismus (a jeho strana CHP) krutý.

V silně polarizované společnosti byl Erdogan v minulých prezidentských volbách zvolen již v prvním kole: 51,79 % hlasy v roce 2014 a 52,59 % v roce 2018. Aktuálně Kiliçdaroglu nad Erdoganem podle většiny předvolebních průzkumů pořád mírně vede, ale Erdogan jej dotahuje, oba prezidentští kandidáti mají nyní 44 až 48 % hlasů. Zbylí dva opoziční prezidentští kandidáti mají preference kolem 2,5 % a 5 % hlasů. K volbám může 60,9 milionů Turků doma a 3,4 milionů v zahraničí. Většina z těchto expatů v minulých volbách volila Erdogana a mají již odvoleno, účast je velmi vysoká, jde o hodně. Zemětřesení v roce 1999 pomohlo tehdejšímu starostovi Istanbulu Erdoganovi k vládě, nyní jej podobně silné zemětřesení může setřást z trůnu.

------------------------

Jde o původní delší verzi článku, jehož kratší verze vyšla v MF DNES 11.5.2023, zároveň i na

https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/komentar-konstantinos-dimelis-turecko-volby-prezident-erdogan.A230510_161213_zahranicni_kori