Příběh Roberta Bahamondeho

Jednoho dne, začátkem března roku 1989, se inženýr Roberto Bahamonde probudil velmi brzo ráno, a když s manželkou a třemi dětmi seděl u snídaně, vkradla se mu do hlavy myšlenka, že by mohl udělat něco pro svůj lid.

Ještě téhož dne se s několika známými bydlícími v okolí podělil o nápad kandidovat ve volbách, které vláda vypsala, s programem o deseti bodech, který odrážel přání mnoha Kubánců, jednoduchým programem, v němž byl kladen důraz na obnovení demokracie a dodržování lidských práv.

Připraven ke svému nenásilnému boji se obrátil na své spoluobčany, od kterých obdržel podporu a výrazy solidarity. Slíbili mu, že mu ve volbách vyhlášených castrovskou vládou dají svůj hlas.

Kandidáti, kteří se měli stát zástupci lidu, museli být komunisté, což nebyl jeho případ. I přesto získal k překvapení mnohých potřebné hlasy, aby dosáhl svého cíle. „Počkej, jak na to zareaguje diktátor,“ řekla mu jedna známá, když viděla, jak je nadšen. Inženýr Bahamonde se však spokojeně usmál. Byl rád, že ho tolik lidí podpořilo. „Musíš se mít moc na pozoru,“ řekla mu tenkrát jeho známá.

A skutečně, uplynulo jen několik dnů, a Roberto Bahamonde byl nečekaně zatčen přímo na ulici agenty ministerstva vnitra, když se zrovna vracel z focení oslavy dětských narozenin. Postavili ho před soud za to, že se údajně dopustil deliktu nelegální práce. Právě proto, že byl disident, nemohl se věnovat práci stavebního inženýra, která by odpovídala jeho kvalifikaci, a živil se pomocí starého fotoaparátu, se kterým fotil narozeninové oslavy a svatby.

Ve věznici Combinado del Sur v provincii Matanzas strávil dlouhou dovolenou. Více než rok v celách bez denního světla a téměř bez návštěv rodiny, která zůstala v Havaně zcela bez pomoci.

Uplynul nějaký čas a Roberto Bahamonde zmizel v exilu, jako by se do země propadl, podobně jako stovky tisíc dalších představitelů opozice.

Dnes, po pětadvaceti letech, už je možná po smrti nebo na tohle všechno vzpomíná jako osmdesátník v nějaké svobodnější zemi. Jeho stranická knížka člena kubánské Strany pro lidská práva, kterou roku 1988 založil, je nejspíš stále uložena v archivech Státní bezpečnosti, kde je zaznamenán do nejmenšího detailu životní příběh tohoto odvážného Kubánce, který jednoho rána snil o svobodě a dokázal to, co se v dějinách kubánského hnutí na ochranu lidských práv doposud nikomu nepodařilo.