Nezávislá žurnalistika a touha po svobodě

Když se nás pár bláznů sešlo 10. prosince 1987 v zadním pokoji mého domu, abychom natočili debatu, kterou měla o několik dnů později vysílat rozhlasová stanice Radio Martí, ani ve snu nás nenapadlo, že jsme právě pootevřeli dveře pro pokračování nezávislé žurnalistiky na Kubě ovládané Fidelem Castrem.

Byla nás hrstka. Ani ne deset lidí. S tím nápadem tenkrát přišel Ricardo Bofill. Rolando Cartaya moderoval. Každý z nás, a nejvíce Adolfo Rivero Caro a Rafael Samuel, jsme vyjádřili svůj názor na totalitní diktaturu na Kubě ve vztahu k Všeobecné deklaraci lidských práv OSN a vyzvali k dodržování svobody slova a k demokratizaci společnosti.

Už tenkrát bylo zřejmé, jak důležitý je pro nás svobodný tisk. Připomněli jsme si, že před revolucí vycházelo na Kubě přes 60 deníků, fungovalo 20 televizních stanic, 106 nezávislých rozhlasových stanic a desítky časopisů, magazínů atd. V roce 1960 do všeho vstoupil Fidel Castro, který veškeré svobodné názorové projevy na Kubě umlčel.

To, že se v zemi, jako je Kuba, kde veškeré hromadné sdělovací prostředky byly a jsou řízeny, financovány a silně ovládány státem, objeví nezávislá žurnalistika, působí jako zcela nadpřirozený úkaz. Tím spíše, že zde existuje represivní aparát, který nepřipouští ani ten nejmenší projev nesouhlasu či kritiky, natož pak opozice.

Toho prosincového dne roku 1987 to bylo vůbec poprvé, co se skupina Kubánců, z nichž mnozí byli známí novináři, veřejně vyjádřila ke stavu lidských práv za diktatury Fidela Castra. Poprvé od svého založení v roce 1985 vysílalo Radio Martí hlasy disentu.

A protože lidská touha po svobodě je neporazitelná, stačilo jen několik měsíců, a už tu byly tiskové agentury, novinářská sdružení a jména, která nesmíme zapomenout, jako Hubert Jerez, Indamiro Restano, Raúl Rivero, María Elena Cruz Varela, Tania Quintero, Manuel Vázquez Portal, Jorge Olivera, Héctor Maseda, Vicente Escobal, Claudia Márquez Linares, Fara Armenteros a mnoho dalších.

V lednu 1989 získala Kuba první nezávislé médium za třicetileté období diktatury. Jednalo se o prostý samizdat.

V těch dobách jsme neměli počítače ani mobilní telefony. Telefonní linky mnoha nezávislých novinářů odpojila Státní bezpečnost a kolumbijský spisovatel a novinář Gabriel García Márquez v roce 1988 v předmluvě knihy žurnalisty Gianniho Miná Setkání s Fidelem charakterizuje oficiální kubánský tisk takto: „Zdá se, že byl vytvořen, aby informace skrýval, spíše než aby je šířil.“

Nezávislý tisk na Kubě, který se nejvíce rozvíjel od devadesátých let minulého století, lze popsat jako něco, co v historii totalitních režimů nemá obdoby. Podobné hnutí neexistovalo ani v bývalém SSSR.

Semínek, z nichž vzešel tento mohutný strom, bylo mnoho. Nezáleží na tom, zda někdy někomu připadal pokřivený, protože čtyři nebo pět prospěchářů se na poslední chvíli přidalo k politické policii. Ten strom ještě zesílil a neporazilo jej ani to, když byla v dubnu 2003 řada kolegů na rozkaz Fidela Castra a na základě jeho tvrdého „roubíkového“ zákona č. 88 odsouzena k mnoha letům vězení.

I poté, co padly tyto barbarské rozsudky, pokračovala skupina odvážných nezávislých novinářů prostřednictvím agentury CubaNet pod taktovkou Rosy Berre v aktivitách svých kolegů, kteří se ocitli ve vězení.

Po téměř třiceti letech je dnešní nezávislý tisk silnější než kdy předtím a díky nástupu digitálního věku může zajišťovat dynamický tok informací.

Celkem 111 aktivních novinářů sdružených v mnoha agenturách po celé Kubě se stalo členy Asociace pro svobodu tisku založené v roce 2006, jejímž předsedou je jeden z našich nejzkušenějších a nejodvážnějších kolegů José Antonio Fornaris.

Pod záštitou tohoto hnutí vešla ve známost celá řada blogerů, kteří na svých stránkách publikují miliony příspěvků. Například blog Generación Y, který vznikl v březnu 2007 pod vedením Yoani Sánchezové a Reinalda Escobara, se díky svému úspěchu mohl změnit v časopis 14 Y Medio, do něhož přispívá dvacet většinou mladých žurnalistů.